Původcem všeho, a to mu nelze upřít, byl kapitán lodi Ivoš, zvaný též Kmoňa, jinými (především pak ženami) v průběhu dovolené patolízalsky oslovovaný Ivošek. Tento muž mohutného vzrůstu, překypující láskou k oceánům a k lodím, zlákal do osidel jachtingu své dávné i nové známé a vydal se s nimi na dlouhou, nebezpečnou cestu Jadranským mořem za to mu patří nehynoucí dík přeživších členů osádky. Sedm dlouhých dní se posádka probíjela pevninou a poté mořem a v samém závěru opět pevninou, zažila mnohá nebezpečí, která snad nejdou ani popsat několika řádky, neboť rozmanitost příhod by si zasloužila historickou fresku a nikoliv jen pár stránek, popisujících plavbu lodi divukrásným leč také zrádným Jadranem…. Samotná trasa plavby byla v rámci nutného utajení popsána jen orientačně a jakákoliv podobnost s jakoukoliv jinou trasou lodní plavby je čistě náhodná, stejně jako je čistě náhodná případná podoba událostí či osob.

Po několika měsících usilovného hledání se nakonec vykrystalizovalo následující složení posádky. Jeho podoba je odrazem mnohaletých zkušeností jednotlivých členů s prací v týmu naprosto odlišných jedinců. Pro názornost jsou uvedeny nejen funkce navržené kapitánem, ale i přezdívky, které jednotliví členové získali, nebo již měli. Jen obrovská zkušenost kapitána dokázala z mnoha variant rozmístění posádky v podpalubí určit tu nejoptimálnější a zcela správnou. Právě v této variantě, která se jeví jako neměnná pro další plavby, jsou zúročeny povahové vlastnosti jednotlivých členů posádky, jejich důležitost v návaznosti na jejich funkce. Zejména je nutno v nočních hodinách dodržet maximální vzdálenost finančního ředitele od kapitána lodi a naopak velmi těsnou blízkost druhého až prvního důstojníka ke kapitánovi.

…..zatím je posádce do smíchu…kapitán fotí

Den první pátek 14 června – odjezd

„Tak co jedem.?“ zeptal se Honza, který již drahnou dobu byl ve svém rodinném domě netrpělivý. Důvod byl nasnadě. Zdena jako obvykle nebyla stále hotova s přípravami na odjezd a Kmoňa, další to člen výpravy za dobytím Jadranu, již vyslal varovnou sms. „Kmoňa už jede!“. „ No a co? Mám se snad po..“, vztekle odvětila Zdena, když slovo „popohnat“ ji uvízlo v hrdle. Nakonec, ale vše dobře dopadlo a část výpravy čítající Alenku, zmíněného Kmoňu, zvaného některými podlízavými členy posádky později jako Ivošek, a Honzu, psychiky zdeptaného Zdeniným balením věcí, které se neslo ve znamení „Stejně nic nebalíš tak neotravuj!, konečně vyjela. Ocelový kolos, nesoucí hrdé jméno Pegueot, se tedy vydal na cestu za Jadranem. Všem zúčastněným zněly v uších věty kapitána Ivoše: „Lepší dovolenou jste ještě nezažili!“ „To určitě“, pomyslel si Honza, který do poslední chvíle váhal s odjezdem na nejlepší dovolenou svého života, nakonec přesvědčen funkcí finančního ředitele. Ta se mu zdála velmi lukrativní. Druhá část posádky, Olga a Jarda II Škarkovi a Jarda s Evou Šimkovi, tedy v pátek, přesně ve 14.20, zatroubili před Honzovým domem a jelo se. Nejprve bylo ovšem nutno koupit hru „člověče nezlob se“. „Nic nekupujte „člověče“ mám…,“ informovala vedoucí vůz Olga. „To je žena na svém místě“, zamručel Kmoňa. Honza si v mysli bleskově přehrál žebříček oblíbenosti u kapitána. Olga zatím zaujímala nevýrazné místo. Zatím… Hned v úvodní etapě Jarda nasbíral mínusové body, když nečekaně předjel Kmoňův stroj. „Hraje si s ohněm, plavčík jeden,“ zavrčel si pod fousy Kmoňa a Honzovi se na zádech objevil studený pot. „Ještě, že držím kasu,“ pomyslel si a nadále pozorně sledoval probíhající cestu. „Přes Maďarsko nejeďte. To je blbost! Šlápnu na plynu na krk , proletím Rakousko a jsem tam!“ varoval a poučoval členy „ jadranské“ výpravy další světaznalý kamarád Lády, kromě jiného také potenciální člen posádky. Jeho námořnické choutky mu ovšem rázným způsobem dala do příslušných mantinelů jeho přítelkyně Jana lapidární větou: „Na moře nejedu! Na lodi bliju!“ Varování Ládyho naštěstí nemělo kvalitní základy, zvláště pak, když Olga na jedné z mála Kmoňou povolených zastávek, vytáhla pekáč buchet. „Sama jsem je pekla,“ chlubila se Olga a jako prvnímu nabídla buchty Kmoňovi (Ivoškovi). V té chvíli nikdo netušil proč. „Dovolená dobře začíná,“ pomyslel si Honza a přesvědčil tak zbytek posádky, že s dietou na lodi ani náhodou nepočítá. Cesta probíhala poměrně slušně, pomalu ale jistě se však blížila hranice mezi Slovinskem a Chorvatskem. „Projedeme v pohodě! Jedeme přece na charter!“ sliboval Kmoňa, ale hlas se mu chvěl jako špatně vytažená plachta. Jeho obavy se naplnily na hranicích…Naštěstí ne úplně. „Jedeme přece na charter, to je něco jako když jede vládní delegace,“ opakoval si Honza kapitánovu větu s pohledem upřeným na závoru, která ho prozatím dělila od svobody.

Hranice s Chorvatskem

Zde se přesné údaje o průjezdu chorvatskou hranicí poněkud rozcházejí, částečně je tento fakt dán hrůzou, která obestřela mysl některých, ještě mořem neošlehaných námořníků, a částečně také faktem, že zbytek členů posádky bezmezně věřil kapitánovi.

Po této naprosto vyčerpávající odpovědi, příslušník, jehož jediným pracovním cílem, je deptat kapitány námořních sil, byl absolutně v koncích. Jeho inteligence na takovou odpověď nebyla zjevně připravena. Jakýkoliv jeho odpor byl Kmoňovým slovním direktem definitivně zlomen. Neopakovatelný pohybem ruky, tedy mírným pohybem asi dva centimetry pokynul posádce, aby pokračovala do otevřené zaslíbené krajiny. „Máme to za sebou,“ oddechl si Honza, který zkušeným okem spatřil, kterak i druhý vůz projel střeženou hranici bez jakékoliv újmy.

Poté následovalo poměrně únavné polykání kilometrů. Buchty byly snědeny, alespoň tak to konstatovala Olga. „Škoda,“ zachmuřil se Honza, protože zásoby na cestu měl spolykány za Prostějovem. „Honzi furt nežer, podívej se jak vypadáš,“ odsekla láskyplně Zdena Honzovi, na jeho úpěnlivou žádost o jednu půlku jablka, nebo čtvrtku banánu.

A jsme tady!“ oddechl si Kmoňa, když v pět hodin ráno konečně výprava dorazila do maríny v Kaštěle u Splitu. V tu chvíli již Jarda únavou takřka nemluvil, Zdena byla uražená na Honzu. Honza na Zdenu. Olga přemítala, že příště upeče víc buchet. Alenka se těšila jak bude péct chleba a konečně Jarda II se těšil jak se bude pářit moře (tento termín však posádka v té době ještě neznala). A Eva? Ta ještě netušila, že se Jardovi hned první den ztratí tenisky, které se nikdy nenajdou, což je dodnes považováno za jednu z největších záhad celé dovolené…“Kurňa Jaryne, kams dal ty tenisky?“ Tuto větu si ostatní členové v průběhu dovolené vyslechli asi čtyřicetkrát, tedy zhruba tolikrát, kolik měla posádka litrů vína. V četnosti jí ovšem razantně na záda dýchala věta: „Pozor budu stříkat vodóóóó´!, ale o tom na jiném místě.

…Zdena čeká s Ivoškem na odbavení…..

„Tak finanční řediteli, jdeme si pro loď,“ pronesl Kmoňa, poté co se posádka na přilehlém parkovišti, mezi odpadky, vyspala do růžova, poněkud změněným hlasem. Hlasem nemilosrdného kapitána. „No nazdar,“ uvědomil si Honza vážnost situace a poslušně odcupital za Kmoňou, který v té chvíli zastínil snad i jadranské slunce. Do reálného světa jadranské mariny tuto nesourodou dvojici vrátila fronta u přijímací kanceláře. „To nic chvilku počkáme,“ pronesl sebejistě Kmoňa. Po takřka hodině, kdy tento náš hrdinný kapitán Korkorán, pustil před sebe asi osm posádek a nekonečný dav láteřících uklízeček, Honza nevydržel se slovy: „Mám hlad a taky musím jít přepočítat peníze,“ nakvašeně odkráčel vylít si srdce zbytku posádky. Honzu na jeho místě vystřídala úlisná Zdena: „Já tady s Ivoškem počkám!“ Honzův hlad rázem nabral nebývalých obrátek.

„Tak posádko máme loď Bavaria 44 jménem Monika II,“ konstatoval spokojeně Kmoňa po návratu k zaparkovaným vozům. „Jdeme ji hledat! Vy dva vlevo, vy dva vpravo, vy dva hledejte uprostřed a Alenko ty mi udělej něco k jídlu, ale ne chleba a až najdou loď tak mně vzbuď,“ usínal Ivoš ve stoje. Hbitá posádka však loď vypátrala velmi záhy a nastalo přemísťování materiálů. „Kde budeme spát my?“ přemýšlel Honza, odvážeje již bůhvíkolikátý vozík plný piva a vína. V průběhu několika dalších hodin jeho obavy dosáhly obludných rozměrů. „To tam nedávej, dej to sem, proč to děláš, nezavazej, uhni, prosím tě, běž radši pryč, stejně jsi tady zbytečný, kam zase jdeš, všechno abych odedřela sama a ty jen stojíš a nic neděláš. Musíš furt pít Jaryne to pivo?!“ unisono peskovaly Zdena s Evou Honzu a Jardu, zkušené to ženáče. Ti ovšem s vrozenou inteligencí, sobě vlastní, ponechávali dobře mířené a především život zpříjemňující věty odplout ve vlhkém mořském větru. Ten je mávnutím kouzelného proutku odnášel k výšinám bílých oblak nad Jadranem a tam se konečně rozplynuly v nádherné všeobjímající modři nad Splitem. Bohužel jen na chvíli: „Jarine (Jaryne(?)) kde kurňa zase seš?!? Honzi, kde mám kulmu?….

Po naložení . veškerého materiálu posádka došla k naprosto překvapivému zjištění že například:

- není kam dát toaletní papír
- není kam dát ostatní toaletní potřeby
- není kam dát jídlo
- není kam dát kanystry
- není kam dát záchranné vesty
- nebude kam dávat napečený chleba
- není kam dát asi dalších 100 věcí
- Zdena nemá místo na kulmu

a to v důsledku jediného: plechovky s pivem byly prostě všude. Nebyly jen na dvou místech na lodi. V Kmoňově notebooku (myšleno tím plechovkové pivo) a v Alenčině pekárně. Tam by mu bylo ostatně nejlépe, průměrná váha posádky by klesla o několik kilogramů. „Musím určit kurs na zítřek,“ spouštěje notebook, obsadil Kmoňa jedinou zásuvku. „A já hned potom začnu péct chleba,“ dodala rezolutně Alenka, čímž jednoznačně naznačila k jakým účelům bude sloužit jediná zásuvka na lodi. Rozdvojka totiž nebyla. „Všechno na lodi znám do detailu, nemusíte se bát ničeho,“ chlubil se ještě v klidu „ferka“ olomouckého námořnického baru Kmoňa. „Ivošku, chtěla bych si pustit cédéčko? A jak se pouští Ivošku?“ ivoškovala Zdena. „Nevím! Určuji kurs, nevidíš?“ odsekl Kmoňa urychleně zavíraje internetovou stránku s obsahem, jenž byl na námořní míle vzdálen problematice jachtingu, neboť dívky na pokojích, nebyly samy a všichni, včetně skrytého kameramana, byli bez oblečení. Absence zásuvky se celou dovolenou táhla jako červená nit. „Už máš trasu hotovou? Já mám těsto pro pečení chleba připravené!“ těmito slovy Alenka ihned zabrala zásuvku, nedbajíc zoufalých pohledů ostatních členů posádky, jejichž mobily natrvalo oněměly, o kameře nemluvě.

Nicméně nakonec se dobrá věc podařila a Monika II. byla naložena, posádka odešla na kafe. Zdena svým neopakovatelným způsobem objednala „krátký a rychlý kafe“, nechajíc se obletovat stárnoucím chorvatským seladonem. Takto posílení na vše připravení Olomoučáci vypluli na první krátkou výpravu na jejímž konci se také konalo první koupání. Jelo se na motor, takže unavení lodníci ještě nemohli tušit co je v dalších dnech čeká. Monika vznešeně plula Jadranem kolem námořního muzea. „Tam budu příští rok přednášet na téma: „Morální opodstatnění námořní vzpoury proti bestiálnímu kapitánovi,“ pomyslel si v duchu Honza s pohledem upřeným na kapitána.. Následné koupání takřka všechny osvěžilo. Jen Jarda II. konstatoval: „Do toho nevlezu! To je hrůza jak se ta voda páří!“ O pořádný rozruch na palubě se postaral pohled na pár, který se navzdory dobré viditelnosti, oddával na pláži nerušeně kopulaci v záviděníhodném rytmu. „Jedem do přístavu,“ rozkázal Kmoňa, násilím sebral ostatním triedr a všechny námořníky tímto příkazem doslova a do písmena mírně rozzlobil, přesněji řečeno nasral, protože pár na břehu ještě zdaleka nebyl s rozdělanou prací hotov.

Kmoňa byl ovšem neoblomný a plulo se zpět. V přístavu pomalu, ale jistě přicházel večer, když stále ještě nekončila debata na téma vynikajících vlastností pronajímatelů Bavárií a spol.. „Jsou to naprosto korektní lidé, na ně se můžeš bezvýhradně spolehnout. Nejsou schopni podvodu, to se prostě nedělá mezi námořníky a jachtaři,“ hájil nadřazenou sortu lidí Kmoňa, do které se samozřejmě počítal i on, zatímco suchozemci Honza, Jarda, no prostě zbytek líné a všivé posádky, zatím o této cti jen snil. Navíc nebyli blonďáci… Kmoňovo tvrzení o nadřazené a neomylné kastě lidí poněkud srážela hádka , která vypukla hned na vedlejší lodi. Ochranná plachta totiž nepasovala na záď lodi. „A jak proboha vytáhnu kosatku!?“ ptal se Honzy zoufalý, zjevně sebevraždy schopný sousední lodník. „To je ale fakt katastrofa! Doufám, že nás něco tak strašného nemůže potkat!„ přitakal zkušeně Honza, a v duchu se ale ptal „Co je to ta kosatka?!“ Nicméně z jeho tváře se dalo vyčíst jediné: Kosatku vytahuje dnes a denně!!! Dalším nastalým problémem byl spinaker. Zčistajasna Kmoňa znalecky konstatoval. „Budeme mít zdarma spinnaker!“ „Paráda“ vzdechla blahem posádka, přičemž ani jeden nevěděl nač spinaker je, natož co to je. „Spinaker je speciální plachta, tu hned tak někdo nedostane,“ nadřazeně usykl Kmoňa. „Za chvíli nám ho přinesou!“ Měl pravdu, asi za tři hodiny se objevil lodník, který v náručí nesl horu plátna, která nejvíce připomínala padák narychlo smotaný anglickým parašutistou, majícího v patách gestapo. „To je spinaker,“ vydechl Kmoňa blaženě. Po dalších dvou hodinách hromada plátna několikrát změnila svůj tvar, jenže spinaker, nebo něco co by se snad s mírou fantazií mělo nazývat spinaker, se z ní nevyklubal. Dodnes nikdo z posádky Moniky II. neví jak spinnaker vypadá, k čemu slouží, kolik stojí a hlavně proč měl být zadarmo. Asi proto, že nefungoval. „Nevadí ,“ pojedeme bez spinnakeru,“ rozhodl klidně Kmoňa, jakoby tím objevil Ameriku. Oba Jardové na chvíli zanechali polemiky o mašinách a shodli se, že bez spinnakeru bude dovolená asi ztracená. Dokonalá organizace jaksi zkraje hned vzala za své. Jen jedna věc se podařila. Motor na člun, který byl součástí výzbroje lodi, nešel nastartovat a tak hbitý lodník přinesl jiný. Hezčí. Krásný. Nový. Značky Suzuki. Především Honzovi se opravdu moc líbil….

Den se v růži skryl, jak zpívá Věra Špinarová a znavená posádka se pomalu chystala k první noci na Monice II. „Konečně,“ zavírala se Honzovi víčka. Prapodivný zvuk ozývající s z přídi lodi, přesněji řečeno z kajut na přídi, byl směsí špatně namazané řetězové pily zn. Suzuki („proč proboha stále jen Suzuki?!“ ptal se sám sebe v polospánku Honza, netuše, opravdu nic netuše…) a zvukové zkoušky zavedené heavy - metalové kapely.

Neděle 16.6. - první den plavby

Baška Voda.

Muring!!! Kotva!!! zařval Kmoňa (tedy podle něj zařval) v sedm hodin ráno. Zlý sen se začal naplňovat. Ta tam byla Honzova vize o poklidné plavbě.. Lano v dlaních pálilo. Slunce žhnulo a jeho nemilosrdné paprsky se zatínaly jako sluneční šípy do zad týraných lodníků. Chleba se pekl. Zdena ještě spala a Eva se těšila jak bude večer stříkat vodou. Splitské pobřeží se slilo v jednu jedinou šedou hmotu. Kolem pluli zpět do přístavu na poloprázdných lodích přeživší hladové, špinavé, ale šťastné posádky, pohříchu všechny bez kapitána. Proč asi? Nicméně později Jadran se ukázal posádce v plné kráse. Rychlost šest uzlů, modrá obloha, kde by oko mnohem zkušeného námořníka marně pátralo po obláčku. Plavba nyní již klidně ubíhala podél malebného břehu směrem k městu Omiš, kde se ve stylu legendárního mořeplavce Magallense mělo dojít k průzkumu ústí řeky Cetiny. Po bravurním přistání, kdy Monika byla přivázána mimo jiné k sloupu veřejného osvětlení, nastaly velké přípravy k průzkumu řeky. „Zakotvit takovýmto manévrem, to umí jen zkušený kapitán,“ pochválil velmi skromně sebe sama Kmoňa. Vzápětí na jeho břitký pokyn byl spuštěn člun a v tvrdém výběrovém řízení kapitán vybral čtyři dobrovolníky. Výběru se ovšem nezúčastnila mužská část posádky, která se iniciativně chopila jakékoliv práce, jen aby se branné povinnosti zbavila. Nadšení vybraných námořnic jen mírně zkazil prázdný kanystr s benzinem. „Máme pádla!“ zachechtal se Kmoňa, zakrývaje tím jednu z mnoha vad bezchybné přípravy na plavbu. Chechtala se i mužská posádka. „A my se po jejich odjezdu okoupeme. Tady se voda nepáří!“ zčistajasna prohlásil Jarda II. Člun za skrytého jásotu Honzy a obou Jardů odplul. Pravda, výraz plul je sice nadnesený, ale vzhledem k zátěži, kterou nesl, lze i takto definovat jeho pohyb po mořské hladině. Pro tři mořské vlky nastaly jedny z nejkrásnějších hodin celé dovolené. Kochali se pohledem na středověký hrad, tyčící se nad Omišem, koupali se v moři, pomlouvali kapitána, své protějšky a všelijak podobně se náramně bavili

Radost ovšem neměla dlouhého trvání. Námořnice se potupně vrátily po břehu. „Málo benzínu. Nevím proč jsme k té stoce vůbec jeli!“ zněla lapidární, leč vše vysvětlující odpověď zcela vysílené lvice Alenky. Za chvíli přišel zachmuřený kapitán. „Došel benzín, ale řeka byla nádherná. Voda blankytná a průzračná!“ rozpovídal se kapitán. Následovalo vzájemné obviňování, kdo za nedostatek benzínu může. Pravda zůstala nevyřčena, ale všichni své zraky upínali na jediného, blíže neurčeného mohutného muže bledší pleti a vlasů. Co se dělo při neúspěšné výpravě do ústí řeky je zahaleno tajemstvím. „Bylo to tam pěkné, že Ivošku?“ jako obvykle patolízala Zdena. „Jedem pro člun, musel jsem ho nechat na molu, posádce došly síly, “ rozkázal kapitán a poslušná posádka rychlostí sobě vlastní začala plnit příkazy. Člun samozřejmě nebyl z lodi vidět a tak kapitán vyzval posádku, aby jeden z ní pro člun doplaval. „Já jdu,“ vzal na sebe odpovědnost Jarda, rozloučil se slzami v očích s posádkou a hrdinně se vrhl do rozbouřeného moře. Eva na lodi počala přemítat o výši vdovského důchodu. Monika křižovala podél pobřeží, ale do zátoky, kde byl člun potupně odstaven, se ani ke všemu odhodlaný hrdinný kapitán Kmoňa neodvážil. „Je tam malá hloubka,“ rozhodl nekompromisně. Pohled na obří trojstěžník, který v zátoce nerušeně kotvil, vyvolal v Honzově mysli celou řadu nezodpovězených otázek. Jarda mezitím, za jásotu posádky, přitáhl člun k lodi. Jen Eva byla poněkud zaražená…

… tajuplná řeka Cetina….

Plulo se dál vstříc setkání s Ládym a Janou. Ještě předtím loď mířila do zátoky, kde údajně vířila voda neopakovatelným způsobem. Rozradostněný kapitán vedl Moniku podél pobřeží k zátoce Vrulja, třímaje pohárek s červeným a silným hlas vyřvával: „Komu se líbí dovolená?“, vynucoval si pochvalu kapitán, notně přitom nasávaje červeného vína. Líbila se všem, alespoň prozatím. Důkazem místo slibů byl fakt že si někteří členové posádky začali pobrukovat píseň: „Náš kapitán je zas jak kára!“ Monika zatím doplula do kapitánem do nebes vychválené zátoky. Zde dle starodávné pověsti měl vřít podmořský jadranský pramen proti němuž severský malström je pouhou bouří v šálku čaje. Rozjařená posádka nebrala na pověsti zřetel, naskákala do vody a plavala ke břehu. Jejím prvotním cílem bylo požádat o pomoc nejbližší loď, případně ukrýt se ve skaliskách. Nakonec s přece jen hromadný útěk nekonal, na břehu bylo hezky, kapitán daleko, Honzovi vlasy pročesával vánek a vše se zdálo být nádherné. Po návratu na palubu kapitán ukázal do zátoky : „Podívejte se na ten obrovský vír!“ „To je nádhera!“ vzdechly patolízalsky Olga, Zdena, Eva a Alenka, zatímco mužský zbytek posádky neviděl zhola nic. „Opravdu paráda!“ přesto se ozvalo z hloučku znavených lodníků, v naději, že kapitán a jeho souzněnkyně konečně dají pokoj a přestanou se rozplývat nad každým činem kapitána, zejména pak Olga.

Ještě jedna událost okrášlila odpolední siestu. Při pokusu spustit člun na moře, došlo málem (bohužel) k utopení kapitána a motoru. Motor se řádně vykoupal, když jej kapitán těsně před potopením do malströmu zručně mohutnou tlapou zachytil těsně před jeho neodvratným pádem do hlubin. Motor i kapitán se poté dlouho sušili a posádka nad hrdinským činem kapitána jen obdivně zamručela a pokračovala v drhnutí paluby. Motor, přes veškerou snahu již řádně rozjetého kapitána, nešel a našel nastartovat. „Je plnej vody, musí vyschnout…,“ řekl Kmoňa, ostatní, včetně Honzy, tomuto zásadnímu výroku, nevěnovali pozornost. Pravdou je, že cesta byla skutečně nádherná, loď nabírala rychlost a kapitán náladu. K tomu všemu hrálo rádio Dalmácia národní písně. „Ivošku, kdy nám pustíš cédéčko,“ kňourala vytrvale Zdena. Nakonec loď zakotvila a byla vyvázána v marině v Bašce Vodě. Kterak se toto podařilo zůstává dodnes záhadou, kterou nehodlá nikdo z posádky komentovat a už vůbec ne rozmotávat. Konečně ve večerních hodinách došlo k setkání s Ládym a Janou. „Bydlíme v apartmá kousek odtud, zveme vás na malý piknik,“ přivítal vstřícně Lády posádku, která ovšem měla nařízeno nejprve jít s Kmoňou. „Jen co odešlu Alence mail do nemocnice, jdeme k Laďovi,“ zamumlal kapitán lámavou řečí, která vzdáleně připomínala dosud neobjevený chorvatský dialekt.

Odeslání mailu se sice protáhlo na jednu hodinu, když kapitán marné pokusy prokládal chorvatskou Hanáckou mrmlaje si pod nos větu: „Již nikdy nejedu na charter s důchodci,“. Naštěstí jej nikdo neslyšel, či spíše mu nikdo nerozuměl. Dobrá věc se nakonec podařila, mail byl odeslán, Alenčina nemocnice, kde je stále ještě zaměstnaná, nezkolabovala a šlo se do jednoho z nejlepších apartmánů na chorvatském pobřeží. „Je to tak asi půl hodiny cesty,“ pronesl znalecky spokojený Lády a kolona již teď znavených lodníků se dala na pochod.

Vše začalo slibně. Sladoledo kapalo na cestu, cikády řvaly a řvaly také diskotéky po cestě. Zhruba po hodině chůze to bylo k vysněnému apartmánu za dvě eura za noc, ještě stále půl hodiny. „Nu což, nakonec jsme přece jen dobro došli a teď se ukaž Ladíku“ pousmál se v duchu Honza, když kolona konečně dorazila k apartmánu dle Ládyho ve stylu hotelu Hilton. Kapitán se nesmál, supěl s Elsou daleko vzadu. (Elsa – přezdívka bájné lvice pro Alenku, která zuby nehty bránila kapitána od prvních uzlů dovolené). Pohoštění od Ládyho a Jany bylo ovšem vskutku královské. „Nemáš tady volné lůžko?“ ptal se nenápadně Honza. „Pro tebe za čtyřicet euro za noc, jsem tvůj kamarád,“ odvětil klidně Lády, přinášeje asi osmý tác chlebíčků, topinek a všelijakých to laskomin. „To mi zbylo od snídaně,“ se skromností sobě vlastní prohodil Lády na vysvětlenou. Cesta zpět se odvíjela podle obvyklého scénáře. Nasycená a napojená posádka šla svižně a za ní se plížil mořský vlk s lvicí. Tentokráte Honza znaven usnul ihned. Detonace z přídě lodi nemohly překonat únavu a zážitky z událostmi nabitého dne.

Pondělí 17.6. - druhý den plavby

„Zavolej tomu Laďovi,“ zavelela ráno zpoza peřiny Zdena Honzovi, ať probudí Ládyho a Janu, kteří již dávno měli být v marině v Bašce Vodě a začlenit se do lodní posádky. „Mnoooouae“ ozvalo se konečně z Ládyho mobilu. „Kde jste?“ ptal se opatrně Honza. „Jeďte na Makarskou a cestou nás vezmete, přišla nám návštěva. Šli jsme spát nad ránem, Jana ještě není namalovaná,“ sdělil Lády těžko srozumitelným jazykem skutečnost, že prostě se do mariny v Bašce Vodě vody nejsou schopni dopravit. „Počkáme vás na molu v Bašce ,“ usínal a zároveň upřesňoval místo setkání na druhém konci linky Lády. Ranního kuropění hodlala posádka Moniky využít k útěku z mariny, který by se snad dal srovnat jen s útěkem z bájné pevnosti Alcatraz. Hbitý kapitán dal z kajuty v leže povel k odvázání lodi a nepozorovanému úniku. Potud bylo vše v pořádku, další události však jsou zahaleny opět tajemstvím. Nejenže se nepodařilo odjet, ale navíc se Monika zamotala lana dalších dvou lodí. V té chvíli již na molo přiběhl rozzuřený člen přístavní stráže a nastalo kasírování. Marná byla snaha Zdeny o vysvětlení, že večer byly sociálky zavřeny. Příslušník nadřazené lodnické rasy se nedal obměkčit a situaci uzavřel nekompromisní větou: „Davaj eura a dobro došli!“ „Chyběly mi tři vteřiny,“ mumlal si pro sebe kapitán, komentujíc tak nezdařený únik. Předtím ovšem se musel potopit pod loď a vlastnoručně napravit to co předtím napáchal. „Příště musíte být prostě rychlejší,“ seřval kapitán Honzu, Jardu a Jardu II, kteří podle něj nedostatečnou rychlostí odvázali muringová lana a vytáhli kotvu. Následovala ostrá debata na téma hlasitost povelů, kotevní řetěz, muringová lana a jejich vztah k červenému vínu. Honza poté odešel uronit slzu zoufalství do podpalubí, ale hlavně měl hlad. Kapitán mu nakonec nečekaně nabídl dva chleby se sádlem a Honzovo srdce opět začalo bít ve stejném rytmu jako kapitánovo. Naopak oba Jardové konstatovali že se příště na vše vykašlou, hlavně pak na kapitána. Po neúspěchu s únikem se na palubě rozhostilo mrtvolné ticho. Kapitán sveřepě zíral na mořskou hladinu a vedl loď podél makarského pobřeží vstříc neodvratnému setkání s Ládym a jeho velitelkou. „Já mu ukážu, kdyby přijel včas, mohli jsme uniknout,“ drtil Kmoňa mezi zuby slova ostrá jako námořnické dýky. „Podívej se na kurs a nahlas hloubku!“ nenechal Kmoňa Honzu vydechnout, vylévaje si zlost na zcela nevinném a ke všemu jako obvykle také zcela hladovém. „Kurs oprav vlevo o dva stupně. Jinak pluješ fakt dobře,“ úlisně z podpalubí komentoval Honza kapitánovu plavbu, doufaje v další chleby se sádlem. „Já jedu samozřejmě dobře, ale navigace ukazuje špatně!“ odvětil kapitán sebejistě, maje po pravém boku dvojku červeného a po levém boku makarskou krajinu, na jejichž březích se poklidně popásal dobytek. „Kéž bych byl jedním z nich,“ problesklo Honzovi hlavou. Jinak na palubě a v podpalubí panovala, po uklidnění nervů, obvyklá pracovní nálada. Mužská část posádky dobrovolně procvičovala námořní uzly, drhla palubu a nechala se poučovat od kapitána o problematice týkající se plavby po Jadranu. Také se velmi zajímala, kterak se státi tak vynikajícím námořním kapitánem jako je on. V podpalubí ovšem vládl nepochopitelně poměrný klid, ačkoliv pomalu, ale jistě se blížil čas oběda. „Máme poradu co budeme vařit. Nerušte nás,“ ozvalo se zčistajasna tlumeně z podpalubí, přičemž zvuky, které doprovázely tyto věty měly jednoznačnou identifikaci. Otevírání plechovkového piva a cinkot panáků. „Evino mám hlad,“ konečně se ujal řízení osudu Jarda. Ochotná Eva, majíce na paměti dosud nevyjasněnou ztrátu tenisek, mu bleskurychle dala kýbl polívky a Jarda zmlkl a dokonce zanechal touhy s kýmkoliv o čemkoliv diskutovat způsobem: Ty mlč, já mluvím! Slyšels cos řekl?! Posloucháš se?! Nehodlám se hádat, ale diskutovat… Hladový Honza zmlkl taky. Ivoš také nemluvil, alespoň se tak zdálo. Naopak pekárna řvala. Lvice předla. Oběd stále nikde. „Kdo se chce koupat na laně?“ zeptal se kapitán, uvolňujíc tak více než napjatou atmosféru. Lano bylo spuštěno a několik odvážlivců v čele se srdnatou Evou si užívalo povolenou atrakci. „Jedeme jeden uzel, kdo se pustí má smůlu,“ chechtal se Kmoňa. Koupání se vydařilo a hlavně zahnalo na chvíli hlad. „Delfíni,“ zařval náhle někdo z posádky, ten který měl ještě síly. Nastal jeden z nejkrásnějších okamžiků dovolené kdy, delfíni, vidouce nádhernou loď s ještě nádhernější posádkou, v divém rytmu, poskakovali kolem lodi. „To je nádhera, to jsou milé rybičky,“ smála se Zdena. „Delfín je ve svém teritoriu velmi nebezpečný,“ poučoval jako obvykle všeználek Kmoňa. „Taková krásná rybička Ivošku nemůže být zlá,“ opáčila Zdena, čímž zavdala prostor k dosud neukončené debatě na téma: „Je delfín svině či nikoliv?“ Tuto debatu, veskrze na vysoké filosofické úrovni, rozřízl výkřik hodný legendárního námořníka Ameriky: „Jana!“ Ztepilá postava Ládyho přítelkyně se tyčila na molu. Lády ale nikde. „Kde máš Ládyho?“ ptal se kapitán. „Čeká támhle!“ odvětila Jana a ukázala daleko na obzor, kde v mlžném oparu splývala pevnina s oceánem. Viditelně dokonalá domluva tohoto páru opět nesla své ovoce. Lády ale pochvíli přistál s člunem, který si se šarmem sobě vlastním najal od vždy ziskuchtivých Chorvatů. „Zaplatím ti ve čtvrtek,“ řekl zkoprnělému chorvatskému lodníkovi, kterému se v té chvíli zhroutila nejen vidina výdělku, ale také seznal, že nejen on je ke svým zákazníkům velmi charakterní. „Tak a jsem tady,“ pronesl spokojeně Lády. Po zevrubné prohlídce lodi, kdy byly posádkou dvěma zelenáčům detailně vysvětleny sebemenší podrobnosti lodi, následovalo opětovné a kapitánem konečně povolené koupání na laně a jemu podobné radovánky, které jen dokreslovaly klidnou atmosféru jízdy do přístavu Makarska

„A budou tam Ivošku krámky?“zeptala se Zdena asi podesáté. „A jak tam dlouho budeme?“ neustávala Zdena rušit kapitána z dřímoty. Po hladkém přistání následoval focení kompletní skupiny, včetně naprostých námořních elévů Ládyho a Jany. „Jdeme se podívat po městě, je tady nádherně,“ znalecky vedl skupiny Laďa na druhou stranu od tržiště. „A kde jsou krámky? Honzi, jdeš se mnou, jinak se ztratím!!“ náhle zavelela Zdena a zoufalý Honza se zeptal kapitána: „Že je nutno zkontrolovat kurs?“ „Teď ne!“ zákeřně Honzu odbyl Kmoňa, čímž ho vlastně odsoudil k prohlídce krámků. Adekvátní trest této „kratochvíle“ je pouze týdenní drhnutí paluby. Další dění v kolonii stánků netřeba popisovat. Scénář je vždy stejný. Sto triček zkoušených a ani jedno koupené. Při návratu se ovšem stala příhoda, která výrazně mohla ovlivnit dovolenou. Neopatrný Honza, který místo oběda zoufale a hltavě lízal sladoledo, uklouzl na můstku a zřítil se na záď Moniky II. Pád lodníka sice Monika vydržela, ale sladoledo nikoliv, přesto nenasytný Honza slízal vše co zbylo, oběd totiž stále ještě nebyl na obzoru. Všeho dočasu. Monika II zvedla kotvy a zamířila si to v krásném odpoledni vstříc dalším dobrodružstvím. Vstříc modravým dálkám. „Oběd!“ ozvalo se nečekaně z podpalubí a Honzovi se opět rozzářil svět. Bylo pět hodin odpoledne, když Zdena, Eva, Alenka a Olga konečně dokončily šestihodinovou přípravu oběda a slavnostně nakrmili plechovkovým lunchmeatem hladovou posádku.
„Museli jsme oddělat víčko z plechovky a obsah ohřát!….vysvětlovala Zdena mírné zdržení.
Monika se blížila k další marině. Cestou se ovšem odehrála jedna nezapomenutelná příhoda. Ticho na palubě bylo v té chvíli opět tíživé. Delší dobu zde chyběl Jarda. Nebylo s mým diskutovat. Nebylo od koho slyšet rady hodné samotného Senecy: „Posloucháš se?! Slyšels cos říkal?! Nehádej se a diskutuj! A všelijak podobně. Klid na palubě skončil v okamžiku, kdy se z podpalubí ozval srdceryvný výkřik: Evóóóó! Výkřik se ozval z oné místnosti, pokud ovšem se takto dá nazvat prostor zvící takřka tři metrů krychlových. Mohutná postava Jardy, vytvarovaná tvrdým tréninkem v proslulých olomouckých fitcentrech „Na Rampě“ a posléze v ještě dokonalejším středisku „Fair Play“, byla od hlavy až k patě zlita potem. Naštěstí se v okolí nevyskytovalo plavidlo Greenpeace. Těmto ochráncům přírody by se totiž mohlo zdát, že je na palubě týrán velevzácný tuleň bílý. Potem zborcený Jarda si konečně po třech dnech ulevil. Milující Eva vše uklidila a Honza začal chápat její zálibu v stříkání vodou. Život totiž je, jak známo, nejlepší učitel… Výrazně odlehčená Monika pak pokračovala nerušeně ve své pouti vstříc přístavu.

Celkové foto na Makarské včetně Jany

Marina se jmenovala Vrbovska, která leží na ostrově Hvar. Tento ostrov je rozlohou 299,6 km2 čtvrtým největším ostrovem v jadranském souostroví a také druhým nejdelším 68 km. „Tohle všechno vím, ale nikdo se mě na to nezeptal. ani kapitán ne…“ smutnil Honza. Souhra posádky při přistání dosahovala vrcholu. Vrcholu jenž kapitán ohodnotil mrzkými slovy: „Všechno vám strašně dlouho trvá!“. Blížící večer rozehnal rozmíšky, zvláště když v námořnické knajpě kapitán konečně dostal „točené“ a lazáně…. Večer poté plynul jako klidná řeka v nezávazné debatě kapitána Moniky II. se sousedním majitelem lodi o kvalitách jednotlivých marin, lodí, kapitánů, lodních tras, sextantů, výšky překonaných vln, neschopnosti posádek, prostě věcí, které kromě Ivoše nikoho nezajímaly, přesněji byly posádce u místa kde záda přecházejí v sedací část těla, nicméně musely být pozorně vyslechnuty, neboť tak poručil sám kapitán. Pravdou ovšem je posádka byla kapitánem pohoštěna šampaňským vínem, starodávným to zvykem námořníků, kteří takto oslavili přežití tří dnů na moři a zároveň kapitán takto oslavil, že je ještě ve funkci.

Mapa ostrova Hvar s Marinou Vrbovská uprostřed

Úterý 18.6.2009 – zátoka Blaca - Zátoka sviní

V životě muže jsou okamžiky, na které vzpomíná velmi rád a logicky také okamžiky na které by nejraději zapomenul K těm radostným patří branka vstřelená jeho milovaným klubem, procházka s milovanou ženou, pochvala od milované ženy a především pak pochvala od kapitána například za dobře vydrhnutou palubu, včas zajištěná muringová lana a mnoho dalších věcí. K těm druhým, méně příjemným zážitkům, jejichž spektrum je bohužel velmi široké, Honza zařadil střetnutí se člunem Suzuki.
„Jedeme, jedeme! Muring! Kotva! Elektrika! Plachty vytáhnout! Plachty stáhnout! Kosatka! Aleno snídaně!“ rázoval po zádi Moniky Kmoňa hned po ránu a hnal posádku k plnění povinností. „Dnes máme bohatý program, jedeme do kláštera!“ nedbal protestů čím dál tím víc nasranější posádky. Monika rázně vyplula hnána silným větrem,. Počasí bylo stále na straně čím dál tím víc nejen, jak bylo již řečeno, nasranější, ale i zkušenější posádky. „Teď vplujeme do zátoky. Já zakotvím co nejblíže břehu a vy pak pohodlně přejedete v člunu na pevninu,“ rozkázal kapitán a vplul do ústí zátoky a zakotvil asi dvě stě metrů od nejbližší lodi, která se v poklidu houpala v hloubi zátoky několik desítek metrů od břehu. „Dál nemůžu. Nechci rozbít loď!“, bával se Kmoňa možného střetu s podmořskými útesy, kterým se ovšem ostatní lodi bez větších problémů vyhnuli. Po zakotvení, které se neslo ve stylu zkoušky sluchu kotvaře Jardy, který se v průběhu dovolené stal poměrně slušným odezíračem z úst kapitána. Hlasitost jeho povelů se totiž rovnala šumění listí ve větru vanoucího láskyplně podél jadranského pobřeží. Loď se uklidnila a začala příprava na vylodění.

To je ta neblaze Honzou pojmenonovaná zátoka

Následující děj si ovšem Honza již příliš nepamatuje a musel mu být postupně po malých dávkách oživován. „Motor člunu je v pořádku. Po nastartování přepneš tenhle čudl do krajní polohy a jedeš!“ poučoval Honzu kapitán. „Je to jednoduchý jak facka. Vlez do člunu a nezdržuj!“ vyhnal Honzu, Alenku, Evu a Jardu II kapitán do člunu. „Zatáhni za startovací šňůru a jedeš!!!“ zařval kapitán na Honzu. Honza zatáhl a…. skončila pro něj radostná část dovolené. Honza tahal a tahal, dával čudl do krajní polohy, poslušen jako vždy bezvýhradně příkazu kapitána a zase tahal a tahal. Člun jel vždy několik metrů, pak motor zhasl. Poskoky se přece jen Honza dostal ke břehu, a v tom zjistil, že chybí druhé pádlo. „Větev, tady někde musí být větev,“ prosil Neptuna nebohý Honza, tuše katastrofální návrat pro zbytek posádky. „Honzi a kde máš boty?“ nevinně se zeptala Zdena. „Boty jsem zapomněl na lodi,“ loučil se Honza se životem námořníka a jal se k dalšímu strastiplnému návratu na loď. Právě v tomto okamžiku se v plné míře projevily nízké pudy zbytku posádky. Zatímco Honza se točil v zátoce jako dobře seřízená virgule, posádka se za něj nepostavila, naopak, řehonila se jako o závod. „Nicmochr,“ navíc zaslechl Honza z lodi německého původu. Slova „Stalingrad“ a „Kursk“ mu však uvízla v hrdle. Nikoliv z důvodu, že by byl vůči nadřazenému blonďatému národu, který podvakráte dostal od zbytku světa na prdel a stále mu to nestačilo, shovívavý, ale jeho pohled spatřil posádku, která se na břehu válela smíchy. Zejména pak Jarda, jenž bušil do písku čepicí vyřvávaje: „Baleťák!!! Je to baleťák!!! Jadranský baleťák!!!“ „Skončil jsem se všemi,“ rozhodl se Honza k návratu do České republiky suchou nohou. Jenže nakonec mu přece jen námořnická hrdost nedala nedokončit dílo. Za pomoci charakterově průzračnějšího Jardy, který s ním sdílel osud nenastartovatelného člunu, a v neposlední pak nalezené větve, která nahradila jedno zapomenuté pádlo, se nakonec vše podařilo. Všichni byli přepraveni na břeh, Honza měl svoje boty. Němci a Kmoňa se dosmáli, Jarda nedostal infarkt, získal však na Honzu trumf nesoucí se v mantinelech: „Co je to za chlapa, když si neumí poradit s dvěma knoflíky?“ a Honza získal přezdívku „Jadranský baleťák“ A šlo se do kláštera. „Tam zůstanu!“ pevně rozhodnut, kráčel Honza jistým krokem v čele průvodu, nechávaje za sebou supícího Jardu, kterému najednou nebylo do smíchu. Kmoňa zůstal zbaběle na palubě. Po asi hodině ostré chůze se zpoza zatáčky vynořil skalní klášter Blaca, překrásné to dílo šťastných mnichů, které neotravovali jeptišky, ba co víc ani kapitáni, první důstojníci a jiná verbež.

Znavení poutníci spočinuli na jeho nádvoří, přemluvili chorvatskou obsluhu bufetu k prodeji vody. Cena za láhev mattoni v chorvatském provedení se vyšplhala do závratných, raději hned zapomenutých, výšek. „Jé ovečky,“ radovaly se Zdena a Alenka, snažíce se tak oddálit obavy z návratu. Zbytečně. Na obzoru křižovala Monika, na palubě s jistě do sytosti vyspaným kapitánem („Musím hlídat proudy, ani na okamžik nesmím ztratit pozornost,“ loučil se důležitě s poutníky zívající captain Kmoňa) a cesta zpátky divukrásnou přírodou lemovanou rozpadlými staveními, se nesla v družném hovoru, během něhož byli pomluveni až na jádro kosti nepřítomní členové posádky. Dlužno poznamenat, že se výpravy nezúčastnil pouze kapitán…. Krajina i klášter samotný byli nádhernými výtvory přírody a člověka a naplnili poutníky opětovnou radostí ze života. Jeskyně, kterými byl pokryt svah kolem kláštera, lákaly k osídlení, či milostným hrám, nakonec však zůstaly bez povšimnutí. „Seš normální?!“ odmítla láskyplně Zdena Honzovu nabídku k procházce růžovou zahradou, jak tento pár nazýval ony směšné pohyby udržující lidstvo na této planetě,.. Rozradostněná posádka pomalu scházela k Zátoce sviní, jak toto malebné místo později Honza za bezesných nocí nazval a byla vlídně uvítána kapitánem. „Kde jste? Mám strašnej hlad. Jedeme! Kotva! Plachty!! Kosatka! Olinko elektrika!“ opět vydal již stokrát prokleté rozkazy Kmoňa, ukončuje tak rázně posádce několik hodin těžce vydobyté svobody. Následná cesta do další mariny byla sice opět divukrásná, ale nemohla zastínit dojmy ze Zátoky sviní. Po přistání v marině Palmižána (GPS: 43°9'44,64"N, 16°23'44,16"E), kdy kapitán několikrát odmítl nabízené místo u mola, aby nakonec zakotvil na prvotně nabízeném kotvišti, následovala opětovně nezbytná hygiena. „Budu stříkat vodou!“ ozvala se rezolutně Eva, jako ostatně každý večer po přistání. „Uhněte budu stříkat vodóóóó,“ neutuchala Eva v upozorňování na svou pracovní činnost. „Kdybych já po každý, když musím určovat kurs a hloubku takhle řval, tak jsme všichni hluší!“ odplivl si nakvašeně Honza. „Stříkám vodou!!! upozorňovala neúnavně Eva a měla pravdu. Podpalubí bylo vzápětí mokré, pekárna plná vody a chleba zničený. „Nevadí hned začnu péct další!“ usmála se spokojeně Alenka na tvrdě pracující Evu, jejíž schopnost upozorňovat kapitána, že stále ještě pracuje, byla skutečně obdivuhodná. O faktu, že Eva stříká vodou záhy věděly všechny ostatní posádky, vedení mariny a nechyběl mnoho a hlásilo by to i posádkou velmi oblíbené rádio Dalmácia. „Ivošku, už jsem s tou vodou skončila.“ promptně hlásila kapitánovi Eva konec své pracovní činnosti. „Evo mám hlad,“ uzavřel Jarda pracovní iniciativu své ženy a nasměroval ji konečně tím správným směrem a Eva se jala vařit další kýbl polévky.

V rámci kapitánem nařízené povinné hygieny zamířily dvě sličné plavčice Eva (skončila se stříkáním vody a vařením polévky) a Zdena (skončila s malováním, kulmováním vlasů a napomínáním Honzy) na molo, sledovány uznalými pohledy dalších posádek důchodového věku. Hanácké námořnice šly sice velmi elegantně, ale také velmi nesprávným směrem a jen souhra divutvorných náhod způsobila že se na konci mola nezřítily do moře. „Co bys dělal Ivošku, kdybychom spadly do moře a utopily se?“ úlisně se ptala Zdena. „Doplnil bych posádku jinýma babama, hlavně mladšíma,“ suše konstatoval Ivoš, aniž by spustil oči z mapy, kde studoval další trasu a hlavně hledal kde vlastně Monika zakotvila. Na rázný pokyn kapitána se poté posádka vydala hledat občerstvení do nejbližší hospody. Po asi hodině chůze a povinném obdivování mariny, kterou vybral kapitán, byla konečně knajpa nalezena. Ceny byly dle ceníku pravděpodobně stále ještě v italských lirách a tak posádka nepohrdla kávičkou a pramenitou vodou v ceně průměrného vína. Občas zde zhasl mimo jiné také elektrický proud. Jinak večer příjemně utíkal za zvuku cikád. Posádka se spokojeně vrátila na Moniku, vychvalujíc servilně před kapitánem do nebe pohostinnost Chorvatů. S přibývající nocí Monika tiše a mírumilovně přijala za své kolébání mořskými vlnami Jadranu.

Středa 19.6.2009 - Ostrov Vis

Muring! Fendry, kotva!!!! znělo náhle Monikou II. Po tomto povelu se ke všemu odhodlaná posádka vrhla do lanoví a bleskurychle připravila Moniku k odplutí z nádherného ostrova Hvar, kde jim ovšem nebylo souzeno pobýti. Tentokráte bylo na pořadu dne dobytí ostrova Visa. „Půjčíme si džíp a budeme jezdit po ostrově,“ prohlásil Kmoňa, ale část posádky jeho samomluvu nevnímala, protože po přistání na ostrově, vše zastínila technická závada, jejíž důsledky mohly katastrofální měrou definitivně ovlivnit průběh dovolené. Alespoň tak katastroficky tvrdil Kmoňa. „Nejdou mi trastry,“ zachmuřil se kapitán při přistávacím manévru. Loď byla nakonec zakotvena, fendry správně umístěny, muringová lana napjata a rozjařilá posádka se ihned chtěla vrhnout do víru velkoměsta. „A co ty trastry?!“ zařval Kmoňa a vzápětí se vrhl do moře, aby zjistil příčinu trablů. Příčina ovšem nebyla nalezna a to navzdory nespornému potápěčskému umu kapitána. Jediným výsledkem jeho snažení byla jeho modrá hlava, kterou si ovšem hrdinný kapitán nerozbil o loď, ale byl to pouze důsledek ochranného modrého nátěru lodi pod čarou ponoru. Nakonec bylo kapitánem konstatováno, že se pojede bez trastrů (tento výraz nebyl později posádkou nikde nalezen, nezbývalo tedy nic jiného než kapitánovi věřit). „To ovšem vyžaduje velké umění kapitána,“ pronesl skromně Kmoňa. „My ti věříme Ivošku,“ zaznělo úlisně výrazným grygovsko – valašským akcentem z ženského tábora, „Ivoši a nemám zapnout elektriku?“ ozvala se Olga, která v kapitánově přízni zaujímala stále vyšší a vyšší pozice.

„Ne Olinko, já to za tebe udělám, odpočiň si. Už jsi pracovala dost,“ pousmál se na Olgu kapitán… Nastalo příjemné odpoledne. Kapitán, Alenka Olga a Jarda II si najali džíp a odjeli na dobrodružnou výpravu. Zbytek posádky se šel koupat a ve vlnách Jadranu a pomalu zapomínal na útrapy. Po koupání následovala příjemná relaxace, kávička v pobřežní hospůdce a nezávazná konverzace na téma nejrůznějších dovolených, které již posádka absolvovala a na kterých převažovalo lenošení. Debata se tedy nesla silně nostalgické atmosféře, která bohužel neměla s realitou nic společného. Odpoledne pomalu končilo a s ním i příjemná relaxace. Eva se Zdenou příliš nenapomínaly, Honza s Jardou si proto užívali slastných chvil, kdy nebyli ze všech stran bombardováni rozkazy povětšinou dávané v okamžicích velmi jemně řečeno nevhodných. Nicméně Kmoňa se po několika hodinách vrátil z výletu, ale o jeho průběhu mlčel a mlčí dodnes. Večer se pomalu snášel nad ostrovem Vis, když kulminovala debata na téma obtížnost kapitánských zkoušek versus povolání strojvedoucího. Tato debata pozvolna přešla v halasný železničářský večírek. Jemu ovšem předcházelo snaha kapitána družit se s ostatními posádkami na molu. Snaha samozřejmě nebyla vyslyšena a navíc začalo mírně pršet. „Ivoši vem si deštník!“ strachovala se Alenka o svého chotě. „Cože?!!! Deštník? Já námořník si mám vzít deštník?!! rozčiloval se Kmoňa na břehu, pozorně sledujíc zda jeho výstup někdo nesleduje. Nesledoval jej nikdo a deštník mu taky nikdo nenabídl. Noc sice ještě byla mladá, když Honza uléhal, ale dobře si pamatoval nečekané přívaly vod, které skrápěly stěny jeho kajuty. Jak se později ukázalo, déšť to nebyl, to jen chrabří železničáři, tedy oba Jardové, pokračovali v zdárně započatém večírku….

Mys Zlati rad

Vzhledem k tomu, že každé ráno se opakovala stejná situace, kapitánův řev, který skoro nikdo neslyšel, posádka byla nucena pomalu, ale jistě plnit rozkazy bez mrknutí oka. Fendry byly vytahovány v rockovém rytmu, muringová lana smotána nebývalou rychlostí. Přesto se kapitán na zádi chmuřil: „Možná se to někdy i naučíte. Minulé posádce jsem nemusel nic říkat a hned makala,“ mumlal si pod knír. Tuto poznámku si pozorná posádka velmi dobře zapamatovala…. Loď vyplula na poměrně klidné moře a vůně kávy se rozprostřela nad palubou, kde odpočívali tvrdou prací znavení lodníci. V podpalubí opět probíhala několikahodinová porada na téma oběd ano či ne. „Gena!“ zčistajasna vydal Kmoňa povel: „Plachty!!!“ „Ses zbláznil, ne?“ ozvalo se z hloučku povalující se posádky, která jindy byla vždy připravena během maximálně tří vteřin splnit jakýkoliv rozkaz milovaného kapitána. Momentálně se jí ovšem nechtělo plnit nic, natož rozkazy tolik milovaného kapitána. „Až za chvíli, teď máme kafe. Seš slepej?!“ ozvalo se rezolutně směrem ke zkoprnělému kapitánovi. Řekl jsem gena!!! tentokráte již jen šeptl kapitán. Posádka v klidu dopila kafíčko a poté nonšalantně vytáhla genu. „Genu stáhnout!“ vzápětí zcela rezignovaně hlesl kapitán. „No tak vidíš, stejně není vítr!“ chechtala se posádka, ponechávajíc bez povšimnutí věty o devítiocasé kočce a přivázání ke stěžni, které si sám pro sebe převaloval mezi zuby kapitán. Za takovýchto a podobných radovánek, pak ubíhala cesta vstříc novým dobrodružstvím. Mezi ně rozhodně patřila návštěva slovutného mysu, nebo přesněji řečeno pláže Zlati rat, poblíž letoviska Bol, ležícího na ostrově Brač. Nádherný mys nalákal mužskou část posádky, kteří doufali, že uzří lepé chorvatské děvy dole bez a nahoře „s“ Radost jim nemohl zkazil ani chorvatský lodník, který okamžitě přijel k lodi a zkasíroval poplatek za pohled na Zlati rat. „Spustit člun!“ rozkázal kapitán, když Monika byla pevně přivázána k bóji a nenasytný, leč, jak jinak velmi charakterní Chorvat zmizel na obzoru, bohatší o slušný obnos. Honza společně s Alenkou a Evou se raději vrhl do vln a plaval vstříc mysu. Ve člunu se pak usadila Zdena s Jardou II a s pomocí pádel se přece jen dostali na břeh. „Jaryne já ti tam koupím tytenisky,“ slibovala Jardovi Eva zalepení černé skvrny na její duši. Následovala příjemná procházka po mysu, který ovšem zblízka vypadal podstatně hůře než na oslnivých fotografiích. Eva tenisky nesehnala a to byla jediná závada na jinak pěkném zážitku, nepočítaje fakt, že lepé chorvatské děvy se na zlaté pláži plné odpadků nevyskytovaly. Odjezd z mysu proběhl bezproblémů, kotva byla rychle vytažena, lana bleskurychle odvázána a Monika nechala mys Dobré naděje za svou zádí.

Čtvrtek 20.6.2009 - Modrá a zelená jeskyně

Zážitky Honzy s člunem Suzuki kulminovaly při plavbě k bájným jeskyním nazývanými zelená a modrá. „Takovou nádheru jste ještě neviděli,“ poučoval jako obvykle kapitán posádku při plavbě k těmto jeskyním. Jeho slova, po několikadenních zkušenostech, vyvolala silnou nedůvěru u většiny námořníků, kteří se ihned odmítli zúčastnit se této plavby. Honza se ovšem rozhodl, že všem, především strojvedoucím a v prvé řadě pak tomu tlustějšímu ze dvou mašinfírů, ukáže jak umí zkrotit onu prokletou Suzuki. „Já jedu!“ rozhodl se Honza. Jeho životní partnerka jej samozřejmě opět zradila (Já pomůžu Ivoškovi…) a zůstala servilně po boku kapitána. Tam samozřejmě své místečko také držela Olga („Musím hlídat elektriku…).

Nakonec do člunu nasedly dvě nejvíce morálně silné a velmi chrabré námořnice, lvice Alenka s Evulí Bobulí a dlužno poznamenat, že byly Honzovi velkou morální oporou. Celá exkurse probíhala samozřejmě ve stejném scénáři jako v zátoce Sviní. Honza marně startoval člun, posádka se na palubě chechtala, nejvíce pak Jarda (ten méně subtilní). Cestou k zelenomodré jeskyni Suzuki minula několik jiných člunů, které se ihned klidily z cesty. Za zpěvu známé písně „Severní vítr je krutý…“ Suzuki vplula nejprve do modré (zelené?) jeskyně, kde před zraky nevěřících Japonců Honza vzdal startování člunu a nechal se velkopansky vozit v útrobách nebezpečného vulkánu. Závistivý Japončík, který musel veslovat ostošest, jen hlesl: „This is gentleman?!“. „I am security motor,“ ihned Honza odpověděl členovi šikmooké árijské rasy čistou královskou angličtinou a nerušeně se nechal opět kolébat vlnkami v zelenomodré jeskyni, poslouchaje láskyplným písním jemu podřízených námořnic. Prohlídky obou jeskyní se nesmazatelně vklínily do podvědomí Alenky Evy a Honzy. Radost jim zkalil jen lodník, který i zde vybíral žold v podobě třiceti kun….

Klidná hladina a modré nebe, takové bylo počasí po celý týden. Tedy přesněji řečeno takřka po celý týden. Předposlední den plavby, kdy posádka již měla v malíčku vyvázání lodi a stačilo aby kapitán jen hnul brvou a kosatka se zaskvěla v celé své parádě na stěžni spolu s genou, se na lodníky Moniky II. přece jen usmálo štěstí a zavanul mořský vítr. Ten ukázal i odvrácenou tvář Jadranu. Vítr pozvolna sílil. „Je to tady!“ pozdvihl znalecky obočí kapitán a posádka se připravila na lítý boj s živlem. Po několika minutách vítr nabral nebývalé rychlosti, Monika se vzepjala jako raněná laň a prudce zvýšila rychlost. V té chvíli posádce na palubě začal docházek humor. Vlny dosahovaly takřka čtyř metrů (předběžně dohodnutá výška pro známé, skutečnost zhruba dvaapůlmetru). Za zpěvu písně „A celý kraj, kraj, kraj, to cítí, že je máj,…“ se Monika nezadržitelně řítila Jadranem vstříc svému neodvratnému osudu. Honza začínal litovat, že snědl dvě porce oběda, Eva se zamotala do nejbližšího lana, Jarda se nemusel zamotávat do ničeho, jeho váha hravě zvládala výkyvy lodi. Jarda II se motal v podpalubí, předváděje šipku vstříc kuchyňské lince. Olga obdivně sledovala kapitána a čekala na „elektrický povel“. Kapitán se jen potutleně usmíval a přiváděl námořníky do varu stále se opakujícími větami: „To nic není, to když jsem já plul s Jirkou ….“. Největší chladnokrevnost ovšem zachovala Zdena, která v klidu podpalubí listoval dámským časopisem. Naopak nejhůře dopadl Jarda II, ale zde opravdu místo pro indiskrétnost. „Toč, toč,“ vybízel neúnavně Jarda Honzu, aby zdokumentoval obrovské vlny a to i za cenu vlastního života. „Honzo kurs a hlas hloubku každých padesát metrů!“ počastoval Honzu v největším vichru kapitán svou přízní. Honza kmital z podpalubí nahoru a dolů a hlásil kurs a stále stejnou hloubku. Oběd mu stoupal také nahoru, ovšem jeho jícnem… Monika se ale úspěšně porvala s větrem, který vidouce, že tato oceány protřelá loď, vedená skvělým kapitánem a ještě skvělejší posádkou, se nestane jeho kořistí, pomalu stáhl své perutě a nechal tak v posádce doznívat adrenalinové pocity. Jsem rád, že jsme zažili pravý jachting!“ pousmál se spokojeně Jarda. Honza rád nebyl, byl spokojen hlavně s faktem, že dvojnásobnou porci párečků v sobě nakonec udržel Zdena si při čtení intelektuálského časopisu takřka ničeho nevšimla, Jarda II si také již ničeho nevšímal neboť nebyl ve stavu si něčeho všímat a Olga měla v podpalubí náhle hodně práce… „Co vy víte o pravém jachtingu…“ odplivl si zkušeně kapitán, nicméně i on uznal, že posádka již není barvy zelené jak v obličejích, tak ve zkušenostech a přece jen se něčemu za takřka týden naučila. „To, že splníte rozkaz je normální a nebudu o tom stále mluvit, natož vás chválit!!!“ smetl Kmoňa z paluby patolízalskou euforii některých ženských členů posádky, shlížeje spokojeně ze zádi na uklidňující se hladinu. Na palubě v té době probíhala bouřlivá debata, jakže vysoké byly vlny. „Šest metrů!“ trvala na svém Zdena, která se pomalu vynořila z podpalubí, bohatší o informace o českých celebritách. Jarda II naopak v podpalubí zůstal ještě několik hodin…. Tím byla debata o výšce vln rozhodnuta a pokračovalo se v plavbě vstříc poslední marině v městečku Milna. Vyvázání lodi proběhlo již rutinně, závistivě sledováno partou slovenských námořních greenhornů z vedlejší lodi.

„Jé to jsou krásné zvonečky,“ ukazovala Zdena na věž kostela v Milně. Zdeni něco ti povím o marině Milna,“ rozpovídal se Honza po očku se dívaje, zda poslouchá kapitán: „Vesnice Milna je rybářské středisko a jednoduché letovisko mající 870 obyvatel.. Milna leží 20 km jihozápadně od Supetaru, na západním pobřeží ostrova Brače. Milna leží ve stejnojmenné zátoce, která je nejbezpečnějším přístavem na ostrově, Je zde i jediná marina na Brači. Zemědělství, rybářství, zpracování ryb, stavba menších lodí. To je také Milna. Turisté si někdy stěžují na zápach z továrny na zpracování ryb. To se nás ale netýká, přední kajuty vše přebijí,“ sypal ze sebe Honza, očekávaje pochvalu od kapitána. „To ví každej,“ odfrkl si kapitán, „ale když jsme tady byli s Jirkou…“ nabíral mořský vlk slovní obrátky, zatímco posádka urychleně mizela na pobřeží… Marina Milna se také vyznačovala překrásnou zvonkohrou umístěnou na věži kostela. O té se ovšem v žádném turistickém průvodci nikdo nezmiňuje. Bylo s podivem, že okolní budovy byly silně pobořeny. Tuto skutečnost, ani světa zběhlý a ve všem pravdu mající kapitán nedokázal vysvětlit. Odpověď na tuto otázku přinesl večer. Vše začalo nenápadně. Jen občasný úder zvonu se nesl nad Milnou. Co se stalo vzápětí by zcela jistě bylo silnou inspirací pro Pink Floyd, pro jejich nové album Division Bell II. Vzápětí mohutná lavina zvonkohry ochromila na několik minut provoz mariny. Nebylo rozumět ničemu a ani nikdo ničemu nechtěl rozumět. Rukopis šíleného středověkého orlojníka měl žně. Již se nikdo nedivil rozbořeným budovám v okolí kostela. Zde prostě nikdo nemohl bydlet. Poslední večer v marině, stovky námořních mil vzdálené od domovského přístavu, posádka nostalgicky strávila procházkou po pobřeží, tklivými rozhovory s místními obyvateli na téma krušný život námořníků týraných bezcitným kapitánem, ztroskotání na oceánu a všelijak podobně. Při této procházce posádka došla až na samý konec mariny, kde zasněně sledovala hladinu oceánu, vědoma si skutečnosti, že vše krásné jednou skončí. Nostalgickou náladu jen podtrhla nepřítomnost kapitána, který s Alenkou vyřizoval emailovou poštu v jedné z místních putyk, kde samozřejmě měli lazáně a točené…

Pátek 21.6.2009 - poslední den plavby

Ráno, na rozdíl od předešlých dnů posádku nebudil řev kapitána, ale zvonkohra. Její hlasitost donutila posádku k extrémním výkonům a záhy bylo možno spatřit Moniku opouštějící přístav. Před námořníky byl poslední den na Jadranu. Smutek bylo možno vyčíst z očí posádky. Záhy již nebude mít oporu v kapitánovi, kterému se mohla svěřit s jakýmkoliv problémem. Záhy se stanou opět obyčejnými občany, kteří zapadnou mezi šeď venkova a velkoměsta bez naděje na změnu. Záhy jim nastane obyčejný život na prokleté souši se suchozemskými problémy, které se zde na rozbouřeném oceánu jeví zcela nitěrnými…

„Dnes budete mít víceméně volno,“ pousmál se láskyplně na sedřenou posádku Kmoňa, žádaje Olgu o další pivo. „Co nejvíc nesnáším, je teplé pivo v plechovce a taky nezkušenou posádku, která se jen povaluje a neplní rozkazy,“ odplivl si zástupce boha na lodi, nonšalantně držíce kurs do klidné zátoky. Honza se opět moc nevyspal. Měl stále před očima nikoliv obrovské vlny, ale člun s motorem, pro něj již dnes prokleté značky Suzuki. Jeho mysl obestíralo neblahé tušení. Krása zátoky ve které zakotvila Monika překonala vše očekávání. Nastalo radostné koupání a do vody se spustila dokonce i Zdena, překonávajíce tak nečekaně hrůzu z toho, že si namočí ofinu. Honza s Jardou II vesele rejdili kolem Moniky na nafukovacích matracích, předvádějíce tak užaslým lodnicím své plavecké umění a vypracovaná těla.

Jarda mezitím spustil člun a nerušeně se projížděl zátokou. Suzuki poslouchala na slovo… Honza tuto skutečnost nesl velmi nelibě, ale pak vše ponechal být. „I Kryštof Kolumbus nejprve rozrazil cestu do Ameriky. Všichni ostatní to pak měli podstatně jednodušší,“ komentoval smutně námořnicím Honza Jardovu spanilou jízdu, narážeje tak na fakt, že po hodinách útrap konečně přišel na to, že „čudl“ na motoru Suzuki se nemá dorážet do úvratě, jak mu řekl kapitán. Nebyl to totiž žádný „čudl“ ale škrtící klapka. „To se mu pak jezdí,“ nasral se definitivně Honza na celý svět a hlavně na kapitána. Koupání a projížďky divukrásnou zátokou skončily a nastal čas návratu do domovské maríny v Kaštěle. Posmutněle se Monika ploužila kolem pobřeží, aby se nakonec ještě vrátila k místu, kde na počátku plavby došlo k prvnímu koupání. Zde naopak proběhlo poslední koupání, opět byl spuštěn člun. Honza tentokráte suverénně zvládal Suzuki a vyvezl postupně celou posádku na břeh, kde se v místním pobřežním baru oddávali lukulským hodům. Na palubě zůstal jen kapitán a Jarda, který nelibě nesl, že Honza bravurně ovládá člun a hlavně mu záviděl krví získanou přezdívku „Jadranský baleťák“. V pozdním odpoledni byly vydány poslední rozkazy a Monika se vydala na svou poslední pouť. Cestou byla naplněna nafta.

Posádka plnila rozkazy se strojovou přesností bez jediné chyby. Ano, sice bez chyby, ale také bez nadšení. Smutno, přesmutno bylo na palubě milované Moniky II…. Lodˇ vplula do domovského přístavu a zakotvila na místě určeném lodníkem. Honza se jen marně snažil vtipkovat. Ponurá nálada vše přebyla. Posádka již pochopila smutek, který vládl na palubách vracejících se lodí. Další události jsou zakryty šedavým zákrytem nostalgie a smutku. Kapitán nechal prohlédnout loď potápěčem a také nechal Moniku převzít technikem. Pokažené trastry člen skupiny lidí, která nezná podraz, komentoval slovy: „To dobre“. Posádka se v pomalu blížícím večeru vykročila na procházku po Kaštěle, když se předtím stačila pohádat s kapitánem a odmítla jít na jedno obvyklé točené. Skutek, ještě před jedním jediným dnem naprosto nemyslitelný a ihned tvrdě ztrestaný. Kapitán jakoby nebral v potaz, že jeho vláda končí. Že končí období podlézání, šroubovic a laskomin mu neustále předkládaných. Že končí chvála jeho jakéhokoliv skutku, zaznívající neustále z ženského tábora. Že se prostě náhle stal jen obyčejným suchozemským mužem, který již nerozprostírá svá ochranná křídla nad posádkou, které tak skvěle velel. Nicméně dlužno přiznat, že i posádka byla poněkud zaražená. Nedokázala se prostě ihned srovnat s náhle nabytou svobodou, jakoby jí začal chyběl tvrdý dril, jakoby jí chyběly rázné povely střílené z úst kapitána jako neomylné kulky. Jenže tento fakt netrval příliš dlouho. Na procházce byl nakoupen chorvatský národní nápoj Rakija. Po návratu následovalo zhodnocení pobytu kapitánem. Kupodivu se neslo v pozitivním duchu a leckterému námořníkovi a námořnici zvlhly oči, když vyslechly pochvalu od kapitána, muže sice nesmlouvavého, ale jak se nakonec ukázalo, zcela na svém místě a se srdcem laskavým. Nicméně večer byl zakončen jednou z mnoha veledůležitých debat, tentokráte na téma vodní skútry ano či ne. Výsledek debaty samozřejmě není dosud ukončen. Kapitán spolu s Velkým diskutérem se svorně pustili do Honzy, který hájil klid obyvatelstva bydlících kolem vodních nádrží proti sortě zbohatlíků vlastnících vodní skútry. Debata pod dozorem a v režii Velkého diskutéra probíhala následovně asi takto:

„Řekls, že vodní cesta neexistuje,“ tvrdili svorně Kmoňa a Jarda
„Neřekl!“ řekl Honza
„Řekl!“ řekli Kmoňa a Jarda
„Neřekl!“ řekl Honza
„Řekl!“ řekli Kmoňa a Jarda
„Neřekl!“ řekl Honza
„Řekl!“ řekli Kmoňa a Jarda
„Neřekl!“ řekl Honza
„Řekl!“ řekli Kmoňa a Jarda
„Neřekl!“ řekl Honza
Takto vesele tedy skončil poslední večer, posádka šla spát naposledy do kajut. Honza po otevření dveří se naposledy praštil do dveří a nakonec usnul s vědomím, že stejně neřekl, že vodní cesta neexistuje.

Mapa pohybu lodi Jadranem

Sobota – 22.6.2009 odjezd

Ráno bylo posledním ránem v marině Kaštela. Nedopité víno Jarda s Honzou museli útrpně přelévat z kanystru do plastových lahví. „Hlavně nepolijte palubu vínem, jinak bych zase všechno musela postříkat vodou!“ držela se Bobule zuby nehty své funkce do posledních chvil. Kapitán ji ještě naposledy pochválil a Eva jen spokojeně pohodila svými fendry. Ostatně i zbytek posádky smutně bloudil kolem Moniky. Zkušení námořníci jen tak samovolně zkoušeli smotané plachty, potěžkali fendry, zkontrolovali muringová lana. Jakoby čekali na rázný povel kapitána. Ten však již nepřicházel… A tak nastala poslední část celé výpravy. Nastalo všeobecné stěhování. Po odstěhování všech věcí do automobilů následoval odjezd do vlasti. Neveselý stejně jako zlověstná mračna nad marinou. Průtrže skrápěly cestu domů. Šedá stěna vody jen dokreslovala pokleslou náladu. Průjezd přes maďarské hranice měl obvyklý scénář. Tentokráte běh věcí a především takřka plný kanystr vína nechápal maďarský celník. „Jedem z charteru, všechno bude v pohodě. Navíc celníci umí dobře česky,“ tvrdil bývalý kapitán. Maďarský celník podle výrazu tváře neuměl snad ani maďarský, natož aby poznal, že posádka dvou aut jede z charteru… Maďar také zjevně nechápal baterii vína, kterou si posádka vezla zpět do vlasti. Nicméně detailní prohlídka aut se nekonala „Jechajtě“, poslal nakonec nic nechápající celník plynulou češtinou bývalou posádku Moniky II za hranice a nastala poslední část cesty. „Pojedu za kamionem, oni si předávají o policii signál vysílačkami,“ všeznale konstatoval Kmoňa jak bude vypadat průjezd Maďarskem . Honzu, který si myslel, že veškeré útrapy má již za sebou, obestíraly mrákoty. Naprosto bezpečná jízda Ivoše v těsném závěsu za kamionem vylučovala požitek z maďarské krajiny, na druhé straně však poskytovala adrenalinový požitek z perfektně čitelných nápisů na zadní straně kamionu a to vše v rychlosti o 150% větší než je v maďarských vískách povolená!!! Naštěstí následovala přestávka , kdy oba vozy zastavili u hospody. Bylo přineseno poslední kafe a Honza si dal za dvě eura pravou maďarskou gulášovou polévku. „Musíš se ukazovat, že na to máš?!“ vytasila Zdena nejsilnější kalibr své ženské líbeznosti. Zbytek cesty domů se Honza se Zdenou nebavil. Nicméně poté co oba vozy proťaly hranici České republiky dobytí Jadranu s příchutí baletu skončilo a všem zúčastněným zbývalo uvědomit si jediné a neopakovatelné:

Na otázku biblické knihy Kazatel, položenou před šesti tisíci lety: "Kdo kdy změřil Jadranské moře?", mají právo odpovědět na celém světě jen kapitán Kmoňa a jeho chrabrá posádka….. Jakákoliv podobnost osob, místa a děje není náhodná. Místo, děj a čas jsou popsány dle nejlepšího svědomí a vědomí autora, který se ovšem nebrání úpravám štědře honorovaným.