Kornati

zpět na úvodní stránku

Plavba ze Sukošanu přes Skradin na Kornati

Vítej Chorvatsko 2010

Složení posádky:

Eva Šimková, vedoucí proviantu, vodař

Olina Škárková, palubní inženýr

Alena Kmoníčková, zdravotník

Zdena Andrésová, vedoucí financí

Jarda Šimek, první důstojník

Jaroslav Škárka, druhý důstojník

Jan Andrés, navigace

Rodiná pohoda

Skradin

Naprosto nepravděpodobné

Výstup do zakázané oblasti Kornati

Nezbytná kontrola

Potopený vrak Italské lodi Realito

Velebit

Pohled na josovu kuču z moře

Maják v Sukošanu

Sbohem Chorvatsko

Telaščica z výšky

anketa líbivosti stránek

BlueBoard.cz

Odjezd a cesta přes Maďarsko

Plán této cesty uvádí, loňská cesta přes maďarsko proběhla velmi dobře. Co je loni, není ovšem letos, plán se vždy liší od skutečnosti a to podstatně, což se také stalo. Cestu jsme započali dříve, přesně podle plánu. Tyto tři dni jsou na regeneraci u moře a plynulý začátek dovolené trávený na jachtě. Ani jsme nevěděli jak nám tato rezerva přijde vhod. Příprava cesty a její začátek nám opět vyšel skvěle a to díky zkušenostem z loňské plavby jižním Jadranem.

Cesta spokojeně ubíhala při úspěšné likvidaci buchet čokolád a jiných pamlsků zlepšující již tak výbornou náladu, až do chvíle kdy po hodině jízdy po překročení maďarských hranic došlo k oné události, která nás trápila, zvláště pak některé členy výpravy, po celou dobu naší vysněné dovolené. Touto událostí byla porucha auta, né ovšem prastarého typu peugeota ale moderního udržovaného renaulta. Pak že nejde o značku. Renault vykazoval značnou kouřivost a pokles výkonu motoru byl natolik znatelný, že majitel vozu nedbaje výdajů za telefon začal s diagnostikou na dálku pomocí různých opravářů z česka. Nic naplat auto musí do servisu, prohlásil Jarda, po několika půlhodinových telefonních rozhovorech, jinak hrozí destrukce motoru. Toto prohlášení bylo natolik jednoznačné, že si nikdo o jeho nezbytnosti nedovolil pochybovat, což jak se později ukázalo byla chyba draze vykoupená. Po úmorném hledání opraváře automobilů, kdy největší překážkou byla jazyková bariéra, protože Maďarsky prostě nikdo nerozuměl ani slovo a výborná Zdenina angličtina byla taky k ničemu, protože z anglicky oslovených Maďarů nevypadlo ani slovo. Proto na řadu přišla posuňková řeč.

Vítejte v Dalmácii

Ještě dnes si nejsem jist výkladem některých sdělovaných informací panem Thotem, na slovo vzatým odborníkem na auta. Nevím kolik toho tento člověk o autech věděl a jestli byl oním uznávaným odborníkem ve své vesnici, ale rozhodně byl dobrý psycholog a věděl okamžitě jak vydělat bezpracně kýžená eura. Což se mu, nutno přiznat, nakonec podařilo. Oprava bude trvat celý den a bude stát 700 € oznámil zkoprnělému Jardovi, onen odborník, kterému se podařilo o půl desáté dorazit do své dílny. Cesta nebyla tak jednoduchá, bydlel naproti v domě. Naše výprava trávila zbytek dne v nedalekém hostinci, kde evidentně dělala radost majiteli významnou tržbou. Tato situace se zlepšila, když manželka majitele nám připravila po třech hodinách očekávání vydatnou maďarskou polévku, musím přiznat že byla opravdu dobrá. To se již blížil soumrak a po různých slovních cvičeních a zábavě typu "cedula" přišel onen zázrak v podobě vyjíždějícího Jardy vlastním vozem z bran servisu, navíc ho hřálo pomyšlení, že ušetřil ještě 500 €. Maďarský opravář aut po převzetí dvou set euro přidal ještě radu, kdyby se závada opakovala do 100 Km tak se vraťte zpět. Tato rada ať byla myšlena dobrácky, nám však zasela semínko pochybnosti o kvalitě provedené opravy.

Pracovní porada před vyplutím u Josi na zahradě

Očekávané se naplnilo, po dvě stě kilometrech renault odmítl poslušnost se stejnými příznaky. Co teď uprostřed chorvatské dálnice v tmavé noci. Auto vlečené na laně se ukázalo jako špatná volba, navíc při projetí mýtnice jsme rozzuřili mýtného, který začal vyhrožovat milicí. Proto unavení stresem a nevyspáním, po válečné poradě uprostřed noci padlo rozhodnutí. Peugeot odveze manželky do bezpečí přístavu a zbytek posádky přečká v autě na parkovišti do rána, kde bude hledat nového pana Thota, ovšem Chorvatské národnosti. Po tomto rozhodnutí, renault dostal strach, že by jej posádka již nemusela potřebovat a znenadání začal fungovat až do plánovaného místa určení.

Bibinje

Časně ráno nás již očekávala rezidence našeho chorvatského přítele Josi Kero, který již prozíravě nechal odemčenou část svého domu připravenou na příjezd hostů. To nám přišlo velmi vhod, jenom vstupní branka byla zamčená, ovšem vchod z pláže fungoval znamenitě a byl dokonce blíže domu.

Vše při starém na plachetnici Bavaria 44

Odpolední probuzení po probdělé noci nedodalo posádce patřičné osvěžení a proto došlo k hádce, která roztrpčila celou posádku. Jak se ukázalo později důvod hádky byl pouze principielní, neboť skutečnost byla zcela jiná. Večer strávený u nového grilu postaveným na zahradě náladu přidal jen majiteli domu, který jako by nic se zastavil a shrábnul celou hotovost za bydlení. Posléze se z radosti peněz a ze společnosti našich manželek, které mu notně nalévaly víno z našich dopravených zásob, opil tak, že ztráta orientace na schodech vlastního domu a pád na dlažbu vzbudil naši značnou obavu o jeho život a zdraví. Nicméně druhý den se ukázalo, že Joso i přes svůj pokročilý věk má tuhý kořínek.

Naše protějšky

Nový den po osvěžujícím spánku nabyl svého zaslouženého rozměru, čisté moře a slunečný den vykonali své. Dobře započatý den navíc odpoledne gradoval návštěvou města Zadar a jeho historického přístavu. Náš obdiv obdržely vodní varhany chaoticky zvučící tóny dekafonické hudby dle rytmu a velikosti přicházejících vln moře. Vedle zmíněných varhan jsme procházeli po skleněných výplní fotovoltaických panelů kruhového tvaru, který představuje naší sluneční soustavu. Světelné efekty nebyly naplněny, neb večer a ztráta světla byla ještě notně daleko a proto náš zájem probudily trajekty divoce manévrující v přístavu Zadar.

Sukošan

Sobotní ráno začalo namáhavým přenášením přepravek s pivem a dalšími přípravami k nalodění v Sukošanském zálivu, kde nás očekávala loď jménem "Ares". Po vyřízení formalit a popostrčení místních skipperů předávající lodě, byla naše loď připravena. Nalodění probíhalo ve svižném tempu, protože získané zkušenosti z loňské plavby slavily úspěch. V odpoledních hodinách byl Ares připraven k vyplutí, což bylo okamžitě využito. Po poklidné plavbě Ares doplul v pozdním večeru do přístavu ve Vodici. Zde ovšem probíhající den veřejných her na náměstí nám pokazil skvěle vypadající reklamu českého čepovaného piva v místních hojných lokálech. Po výborně prožitém slunném dnu na jachtě každý toužil po chladivém moku někde v klidu a tichu místní restaurace. Hustota a nadšení místních lidí holdující zábavě byla v přímém rozporu s našimi představami a tak po celkem nevydařeném večeru jsme po vypití lahvového drahého piva místní značky odešly spát na našeho Arese.

Nový vůdce plavidla

Skradin

Nedělní ráno se probudilo s mírně oblačnou oblohou, vhodnou pro cestu na vodopády do Skradinu. Plavba říčním korytem mezi vysokými kamenými břehy vyvolávala v posádce vzpomínky na dobu svého mládí, kdy téměř všichni našich ročníků bezdechu sledovali na plátnech kin, jak Vinetů a Old Shatterhand brázdili na svých koních prérií a kdy Old Shatterhand statečně bojoval na život a na smrt na řece Rio Pecos, která připomínala naší Krku. Je tedy fakt, že filmaři tuto scénu natáčeli o něco výše u Zadaru na řece Zrmanja , nicméně podobnost obou řek je více než obdivuhodná. Duch dávných hrdinů ještě více zdůrazňovala předem Honzíkem připravená hudba a když zazněly tóny sametových houslí, leckdo vymáčkl z oka slzu.

Uchvacující vodopády ve Skradinu

Dá se říci, že prohlídka skradinských vodopádů všechny nadchla, až na Jardu, který "hlídal loď". Odpolední koupání v žáru slunce, které si přece jen prodralo přes hradbu mraků cestu ven, bylo v chladivé sladké Krce velmi příjemné. Navíc nás velitel člunu vozil tam a zpět, čímž předváděl perfektní práci s motorem a výsadkovým nafukovacím člunem. Problém byl ovšem v tom, že pro naše urostlá atletická těla byl člunek přece jen titěrný a nastupování a vystupování z něj vždy probíhalo za všeobecného veselí, hlavně našich protějšků. Večer mužské části posádky proběhl v poklidné atmosféře v místním hostinci a když se slunce klonilo k západu přidala se i zbývající část.

Krásné ale drahé

Ranní odplutí a cesta zpět po řece probíhala v klidu. Ovšem naše snaha o vyvázání u mola Šibeníku dopadla katastrofou. Nebyla to vina zručnosti posádky, ale to co nás odradilo byla výše ceny účtovanou chorvatským správcem břehů Šibeníku. Po jeho astronomické sumě za dvě hodiny pobytu u mola nás přešla touha navštívit jinak malebné město. Polední siestu jsme trávili na ostrově Zlarin, kde nás opět potrápila nespolehlivost přídavného motoru. Další cesta směřovala ke Kornatskému souostroví.

Kornati

Plán zněl jasně, zakotvit u břehu ostrova. Vhodných míst ke kotvení však bylo již málo a sousedstvím jachet i na kotvě nikdo nebyl zrovna nadšen a tak náš Ares nakonec našel útočiště u místního mola v Kaprije. Jak se ukázalo volba to nebyla až tak špatná. Točené pivo teklo proudem a v místním jednoduchém hostinci se o nás ukázkové staral místní mladý podnikatel. Závěrem Olinka dostala velký kornout zmrzliny a šlo se zpět. Siestu nám ale pokazila oprava vodního potrubí, které bylo pravděpodobně ucpané, jak se později ukázalo.

Mám to otočit pryč od nich ......

Druhý den ráno časně vyplouváme na moře směrem na Kornati. Ve velmi slabém zadním větru línou atmosféru prořízl výkřik "delfíni" a opravdu jsme na pár okamžiků zahlédli modrošedivá pružná těla proplouvajících delfínů. V okamžiku, kdy zjistili že z nás nepadají ryby či jejich zbytky, tak nedbaje našich proseb o pěkný snímek zmizeli v dáli. Poklidnou atmosféru líně plynoucího odpoledne proťal ještě jeden zvuk. To naše drahé protějšky nedbaje zákazu v přísně chráněné rezervaci Kornati doplavali a vystoupili na břeh ostrova u něhož kotvila naše loď. Za vzájemné hlasité podpory vytahovali z vody roztodivné latury a ostatní přísně chráněné živočichy za všeobecného údivu okolo kotvících ostatních německy mluvících jachtařů. Po tomto incidentu naše loď urychleně vytáhla kotvy a rychle zmizela z dohledu v bludišti kornatských ostrovů. Nadšení posádky pro rezervaci s ostrovy posetými kamením velmi rychle vzala za své. Ještě zastávka u ostrova Mana, kde zbyly kulisy po natáčení amerického filmu spojené s velmi příjemnou koupelí ve zdejším prohřátém zálivu a rychle se vyvázat u malého mola v zátoce u Katiny s restaurací Mare.

Národní park Kornati

Tuto restauraci s malým vyvazovacím molem pro pár lodí si nikdy při návštěvě této oblasti severní dalmacie nenechám ujít. Dokonce si myslím, že můžu srovnávat historii této restaurace. Vždy tady bylo draho, ale letos to předčilo i moje nejodvážnější spekulace. Nicméně zákoutí je to překrásné a pohled z vrcholu kopce na souostroví kornati opravdu stojí za to, což mi potvrdila i posádka, která se vrátila po dvou hodinách chůze v kopcovitém terénu plného kamení, který zdárně překonávala v žabkách řka, že jsem je neupozornil jak náročný to bude terén.

Výhled do Národního parku Kornati

Večer plynul v poklidu, jen kapitán zkoumající na internetu předpověď počasí věděl své. V noci přišla silná bouře. Ovšem posádka byla natolik znavená, že mimo kapitána a vodařky nikoho neprobudila i když blesk stíhal blesk a vítr nabýval takové síly, že majitel mola dodatečně zabezpečil všechny vyvázané lodě ještě jedním pomocným lanem k sobě. Druhý den při odplutí toto lano samozřejmě vadilo, je zajímavé kolik lidí si tohoto faktu i na ostatních lodích vůbec nevšimlo. Lano jsme šťastně uvolnily a Ares se dal do pohybu.

Dlugi otok

Našim cílem jsou útesy v jihozápadní části Dlouhého ostrova. K těmto útesům však Ares nedoplul, neboť otevřené moře k Itálii bylo zdrojem větších vlnek a tak posádka rači dala přednost klidné hladině v největší Chorvatské zátoce a tou je Telaščica. Zátokou jsme propluly k známému slanému jezeru. Výprava dopadla přesně podle plánu včetně placení bóje na kterou byl připoután Ares. Pouze v slaném jezeře které bylo plné kalné teplé vody udivovala naše posádka okolní koupající se ukázkou her z domova důchodců. Odpoledne Ares zvedá kotvy a míří podle plánu malou Proversou na písečnou pláž v zátoce Sabuša na ostrově Ugljan. Zátoka je otevřená pouze západním větrům, což se zde potvrdilo. Jemný píseček v poslední části zátoky všechny nadchnul ale v sílícím západním větru se začaly tvořit nepříjemně vysoké vlny. Proto Ares zvedá kotvy dříve nej bylo plánováno a míří do nedaleké zátoky na ostrově Iž. Přistáváme u mola v marině se stejnojmenným názvem Veli Iž. Zde trávíme zbytek odpoledne v místním výčepu.

Ráno se na povrch dere záludná otázka, máme dost nafty pro náš hlavní motor v lodi. Ručička se již několik dnů nepohla ani o milimetr. Asi je pokažený ukazatel paliva, znějí rady ostatních členů posádky. To by nevadilo, odpovídám a zároveň si v duchu dávám dohromady napluté míle se spotřebou motoru a obsahu nádrže, která by měla vydržet s naším způsobem čerpání nafty nejméně na tři chartery. Vynořuje se zde jiná otázka, byla nádrž plná při převzetí Arese ? Tuto otázku podporuje zkušenost z přístavu Sukošan, kde doplnění paliva je jen otázkou dobrých mravů nájemce lodi. Kontrola stavu paliva se omezí na letmý pohled skipera na budík nádrže, který v případě že neukazuje se většinou sekne na hodnotě plné nádrže. Představa že Aresu dojde palivo uprostřed sílícího západního větru v obávaném moři okolo Veli Ratu, plného mořských proudů a mělčin, se mi vůbec nezamlouvala. Proto padlo rozhodnutí dotankovat nádrž Aresu až po hrdlo. Pro tuto pro nás tak v této chvíli vzácnou tekutinu jsme se museli vrátit na Dlouhý ostrov do zátoky Zaglav, kde byla umístěna nejbližší pumpa. V nádrži samozřejmě chybělo pouze několik litrů paliva a tak se chmurný obraz plácající se lodi bez pohonu vytratil. Cesta na Veli rat ubíhala bez znatelného větru na motor ve vyšších otáčkách, nafty bylo dost. Tento den Ares uplul neuvěřitelných 48 námořních mil a spočinul v nejkrásnější zátoce jadranu a tou je Sakarun.

Na lodi

Zátoka je obrácená k volnému moři a je otevřena pouze pro jihovýchodní větry. Smaragdová zátoka s naprosto průzračnou vodou. Na dně zátoky se vyjímaly obrovské kvádry betonu nabízející kotvení na nově vytvořených bojích zaručující tah 3500 Kg. Což by udrželo v silnějším větru snad i letadlovou loď. Bohužel tuto zátoku jsme museli opustit z důvodů velmi prozaických, musíme upéct chleba. A tak Ares byl odvázán od výstavní bóje a zamířil do maríny v zátoce Veli rat, kde jak se ukázalo kýžené elektrická přípojka byla pouze jedna a to na záchodě. Po cestě do této maríny nás sledovala bouřka, která totálně propukla při přistávacím manévru. Cestou do zátoky Sakarun proplouváme kolem zbytků vraku lodi Realito, která zde leží v malé hloubce jako němý svědek rozbouřeného jadranu osudné noci. Plány na prohlídku nám však hatí již jiná zakotvená loď s německy mluvící posádkou. A tak vzhledem k ubíhajícímu času a ztrátě samoty u vraku dáváme přednost již zmíněné zátoce Sakarun.

Poslední den vyplouváme zpět do Sukošanu Vírským mořem do kterého se protahujeme Molatskými vraty. Zastávku podle plánu chceme ještě udělat v Zatonu, zde však místní podnikatelé nemají pro náš plán pochopení a tak plujeme dále. Podél Zadaru a jeho varhan, podél bydlení u Josi až do přístavu v Sukošanu. Závěrečné focení, úklid, balení nezbytných věcí pro zítřek a poslední noc na palubě Aresu. Druhý den předávka Arese a následná cesta domů. Kupodivu obávaná cesta renaultem probíhá klidně již bez závad.