Vila Belvedere, ubytování v Furore
Mé postřehy z výpravy
Bloudění po světoznámé metropoli zavinila skvělá navigace velitele vozu a částečně i mé manželky, kteří si nebyli jisti místem ani směrem našeho dalšího pohybu. Po hodině jízdy, kdy jsme obdivovali haldy odpadků složených v rozích odstavných pruhů se nám podařilo zázrakem vyjet z klubka dálnic a pokračovat směrem k našemu vytouženému ubytování do Ageroly. Musím přiznat, že po 1600 km téměř nepřetržité jízdy a dalších sto kilometrech po Neapoli, ubytování ve vile vetknuté v orlím hnízdě na mě udělalo hluboký dojem.
Náš třídenní pobyt v Agerole, místní části Furore, umístěné na skalním útesu byl napěchován zážitky z výletů do Neapole, Pompejí a samozřejmě jsme si nenechali ujít návštěvu Vesuvu. Jenom mě mrzí, že dech beroucí pohled na oceán byl směrován z druhé strany skalního masívu. Takže za pohledem do Neapolského zálivu jsme museli jezdit přes vrchol hřebenu. Ovšem pohled naším směrem byl korunován takovými letovisky jako je Amalfi či Minori. Návštěvu by si zasloužilo určitě letovisko Sorrento a další pověstné ostrovy Capri a Ischia a ani nemluvě o Salernu a oblasti Cilenta s dominantou mysu Palinuro a oblast Camerota. Snad až příště.
Pláž v Tropei
Cesta do Tropei mě překvapila kvalitou neplacené dálnice nedohledně vzdálené naší draze placené D1. Způsob jízdy zdejších motoristů je fantasticky jednoduchý, kdo je první tak jede, samozřejmě bez ohledu na dopravní značení, ve své podstatě jen orientační. Na druhou stranu však musím konstatovat že po najetí bezmála 5000 km jsem neviděl žádnou dopravní nehodu. Měření rychlosti jsem zažil jen jednou, a policii jen před branou Pompejí. A ještě jedno musím konstatovat, že agresivita a arogance tady patří jen řidičům z Polska nebo Česka a ještě snad z Německa.
Sopečná pláž v Salině
Příjezd do Tropei byl opravdu ohromující. Zdejší pláže šokují svou kýčovitostí, bílá pláž střídá smaragdový pás moře, který pokračuje postupnou změnou barvy až do akvamarínu modré. Řekl bych až neskutečně modré, nevím proč se Jadran jmenuje Jadran ale Tyrhénské moře je neskutečné modré. Zajímavé je, že počasí po celou dobu pobytu v Calábrii bylo o poznání chladnější než v oblasti Campánie. Jak se naše cesta blížila více k jihu, začínaly převládat na zastávkách u odpočívadel dálnice exotické druhy rostlin a ovoce.
Velkolepá marina na Salině, taky patřičné drahá
Pokud mohu srovnat tak Tyrhénské moře je pro jachtaře náročnější oproti Jadranu. Je to dáno i četností ostrovů a ostrůvků na Jadranu, ve kterých se dá poměrně bezpečně ukrýt před nepřízní větru a vln. Cesta při plavbě na Lipari při výšce vlny 1,75 nedopadla dobře. V mělkých pobřežních vodách se výška vlny lehce přehoupla přes tři metry. Po třetím případu nevolnosti jsem se rozhodl vrátit se do mateřského přístavu a výpravu o jeden den zkrátit. Druhý den posádka bez snídaně nadopovaná prášky s nadějí v nižší výšku vlny 1,5 metru úspěšně překonala vzdálenost 51 námořních mil a vyvázala se u plovoucího mola u Liparského ostrovu.
Rychlý soumrak na Salině
Již nikdy se u plovoucího mola nevyvazovat příčně ale vždy podél přicházející vlny. Projeví se to hlavně v noci kdy se loď příčně zhoupne a zadní vazáky provedou nepříjemné trhnutí, po kterém se probudíte. V případě podélné vlny si námořníci na kolébavé vlnění postupně zvyknou a přestanou je vnímat. Proto naše další vyvazování u plovoucích mol bylo již vždy podél přicházejících vln.
Oběd pod Stromboli
Počasí na Liparských ostrovech prochází většinou asi tak 5 až 10 denním cyklem od absolutního bezvětří až po vítr o síle 40 uzlů, který není výjimkou. My jsme se trefili do období postupného snižování síly větru a tím i výšky vlny. Což na posádku mělo příznivý dopad, ale jachting trpěl.
Stromboli, neustále činný vulkán
Opravdové mariny na ostrovech najdete pouze na Liparském ostrově, kterou jsme neviděli, a další je na Salině. Ta je opravdu pěkná a komfortní i se slovenštinou. Po mém krkolomném vystoupení v anglickém jazyce jsem uslyšel větu: " větě čo možete hovoriť aj po česku". Ovšem poplatek 100 € za jednu noc mi podlomil kolena.
Lávové svahy na Stromboli
Češi si stěžují, někdy až na bizardní poplatky v Chorvatsku, Itálie se však od Chorvatska vůbec neliší, ba co někdy ji i předčí. Příkladem může být neuvěřitelný poplatek 3€ za výstup na Vulkáno, který ná vrchol ve výšce 390m. Jestliže odečteme výšku pokladny a výšku náhorní plošiny, která není v nejvyšším bodu sopky, pak tedy turista platí za každých sto metrů chůze euro.
Strombolicino
Asi bych lhal, když bych tvrdil že jsem nespoléhal na setkání s delfíny. Ovšem naše setkání bylo opravdu neuvěřitelné a ještě s typem, kterého jsem identifikoval až doma. Jednalo se o delfína kulohlavého a ne jednoho ale v hejnu čítající nejméně třicet jedinců. Potkali jme je při zpáteční plavbě a to ve chvíli kdy nám z obzoru zmizelo veškeré pobřeží a pod námi byla hloubka moře ke třem tisícům metrů. To je samozřejmě hrubý odhad, hloubkoměr měří do 200m. Pravděpodobně prožívali odpolední siestu na zádech a nechali se volně unášet teplým mořským proudem. To je jedna z teorií, druhá hovoří o tom, že se opalovali na sluníčku. Faktem je, že jsme se pomalu s lodí přiblížili do středu hejna. Delfíni na naši přítomnost vůbec nereagovali a dál si vychutnávali odpolední pohodu. Při velmi blízkém přiblížení se ovšem znechuceně potopili pod trup našeho Emotiona a zbyla z nich jen probleskující tyrkysová skvrna, která se za zádí lodi, v patřičné vzdálenosti, opět proměnila v delfína. Blízkou vzdálenost odhaduji na 5 až 7 metrů. Zážitek to byl natolik silný pro celou posádku o čemž svědčí mimo jiné i chaotické a těžko použitelně záběry.
Delfín kulohlavý
Nekonečná pláň moře s delfiny
Naše pronajatá jachta s hrdým názvem Emotion navštívila celkem čtyři ze sedmi ostrovů Liparského souostroví. První byl Liparský ostrov. Ten se nám zamlouval asi ze všech ostrovů nejméně. Je hodně zabydlen, přístav je velmi rušný a ostrov postrádá jakoukoliv atmosféru. Je to prostě taková fabrika se stánky a obchody. Druhý v pořadí byl ostrov Vulkáno, vzdálenost mezi oběma ostrovy je opravdu minimální. Ostrov je turistický ráj, vybavený dostatečnými lákadly na pobyt. Především je tu onen neustále dřímající vulkán, který se projevuje bublajícím jezírkem a okolním mořem, uzavřenými oblastmi na vrcholu s průduchy kterými vulkán dýchá síru a jiné toxické plyny. Ostrov má pěkné pláže, černou vytvořenou vulkánem a standardní bílou. Obě pláže mají velmi jemný písek a navíc leží v zúžené části ostrova, takže se téměř dotýkají i když jsou otevřeny do opačných směrů. Ostrov má poklidnou atmosféru a působí klidným jako by líným dojmem.
Pohled s Tyrhénského moře na Tropeu
To Salina vzdálená několik mil od Liparského ostrova patří k ostrovům zeleně. Květiny tu rostou všude, kde je jen trochu prostoru. Střed ostrova tvoří dva vysoké kopce, bývalé vulkány. Ostrov má velkou Marinu a přístav. Marina, jak jsem již zmínil nepatří k těm nejlevnějším. Ostrov žije poklidnou atmosférou halící se do zeleně, bílé městečko tvoří spleť úzkých uliček ve kterých se prohánějí skútry, v Itálii tolik používané, případně golfová vozítka, běžné auto by zde asi neprojelo. Výlet na Stromboli skončil jen jeho obeplutím, po výborném obědě se prostě nikomu nechtělo šlapat šestihodinový výstup na činný vulkán, který čítá výšku 1000 metrů. Bohužel po poslední nedávné mohutné erupci špička sopky zmizela v moři a proto se nedá z bezpečnostních důvodů vystoupat na úplný vrchol. Posádka byla tak líná, že se dokonce nepodívala ani na vrchol Strombolicina i když by je to stálo několik plaveckých temp v okolním teplém moři.
Tropea a smaragdové moře
Posledním nejmenším navštívený ostrovem byla Panarea. Ostrov nemá použitelný přístav pro jachty a tak jsme poslední noc na ostrovech strávili na pronajaté bóji. Pronájem byl i s odvozem na ostrov, čehož bylo využito. Ostrov žije klidným tempem a je obstoupen hradbou skal a útesů pnoucích se z moře v bizardních útvarech, které v zapadajícím slunci žhnou zlatou barvou. Noc na bóji proběhla velmi klidně. Ranní vyplutí zpět do Tropei proběhlo tradičně v pochmurné náladě, důvodem byl konec výpravy a tím i dovolené. Hladina moře byla velmi klidná a panovalo bezvětří.
Závěrečný manévr při přistání v Tropei
Vulkano, místo kde již takřka všichni byli
Jan Andrés
Pomalu a vznešeně vyplul Emotion z nádherného, voňavého přístavu Liparia, sledován zraky závistivých italských starousedlíků. Zda si prohlíželi ladné křivky sličných námořnic na jeho palubě, či vyhlíželi další posádku, kterou by bleskurychle eurooholili, nebylo na vzdálenost poznat. Pravdou je, že loď vedená kapitánem bez jakýchkoliv okolků mířila k dalšímu ostrovu, který bylo třeba dobýt, aby následné chlubení na Hané, kde všude jsme na „Liparech“ byli, mělo patřičný základ.
Před vyplutím v Tropei
„Kdes bel na dovolené? Já v Chorvatsko“. „To já jsem bel na Leparech“ představoval si Honza domorodý rozhovor v grygovské špeluňce, kde Jarda Škarda slíbil po návratu několik přednášek na téma „Lepare vidět a spářet se“
Jarda na páži v Tropei
Vulkano, již jen tento název vzbuzoval v přesně spočítané polovině posádky zvýšený tep. „Tam jsme již jednou před osmnácti lety byli! Tam to známe, tam jsme už byli,“ několikrát ledabyla upozornila lelkujícího kapitána Eva, dávajíc tak najevo určitý nadhled nad zbytkem posádky, který tam ještě „nebyl“. Jmenovitě se jednalo o kapitána Kmoňu, Honzu, Zdenu a samozřejmě Alenku.
Kontrola
Ti všichni tedy na ostrově Vulcano ještě „nebyli“. „Jak jsem jen mohl žít, bez toho, aniž jsem byl na Vulkanu?!“ Ptal se sám sebe zkroušeně Honza, který jako obvykle kmital nahoru a dolů do podpalubí, určující v pravidelných intervalech cca 2 min kurs lodi. „Na Vulkanu bohužel není marina tak se tam jen vyvážeme a uvidíme co dál!“ podotkl zkušeně Kmoňa na konto dalšího programu. Honza si ihned vzpomněl na dva roky starou událost s motorovým člunem a lehce zavrávoral. Vzápětí si však uvědomil, že tentokráte nemá člun motor, neboť na minulé dovolené byl k ničemu a navíc Honzovi naprosto zničil slibně se rozvíjejí kariéru důstojníka námořních sil.
Pohled z Tropei na marinu
„Podej mapu a podívej se do kterého zálivu mám vplout,“ zašeptal Kmoňa rázný rozkaz. První důstojník jako obvykle nereagoval a podřimoval dále u kormidla, trapně tak dávaje najevo, že je ve střehu. Honza se tedy chopil mapy. Po chvíli bádání otočil mapu o 180 stupňů a teprve pak začínal být obraze. „Jsme tady“, ukázal prstem na mapu,“ Kmoňa se pohrdlivě pousmál a ukázal na v mapě protější břeh, „Jsme tady a večer bude školení jak zacházet s mapou!“ odfrkl si pohrdlivě, ale ne zas tak nahlas, aby nevzbudil další členy posádky, kteří byli také ve střehu.
Plavba na Stromboli
Vulkano! „jasný výkřik proťal odpolední oblohu. „Objevil Ameriku,“ ušklíbl se Honza na konto jasnozřivosti prvního důstojníka, jehož jméno Honza odmítl od loňské dovolené vyslovovat. „Jaká je hloubka“ obrátil se na Honzu kapitán. „Co já ještě všechno budu muset dělat? 72 metrů a už hodně dlouho. „To je konec, konec plavby nejde hlouboměr, jsme ztraceni,“ prohlásil Kmoňa zachmuřeně. „Zkus to opravit, ale je tam trojkombinace tlačítek, a tomu málokdo rozumí, já ovšem ano, ale musím řídit loď!“ vzdychal Kmoňa. O trojkombinaci tlačítek si Honza myslel svoje a opět zmizel v podpalubí, aby určil kurs na ostrov Vulkano, které se je tak mimochodem tyčil přímo před lodí,“ Po návratu na palubu Honzu čekalo nepříjemné překvapení, tedy pro něj nepříjemné.
Na Liparském ostrově
„Hloubkoměr funguje, první důstojník ho opravil! „ A jak jsi to udělal, šikovný první důstojníku?“ vyzvídal Honza „Ty jsi přišel na tu trojkombinaci, kterou nezná ani kapitán?“ divil se závistivě Honza. „Kopl jsem do něj, to mám v noze,. Jak si mysíš, že udržujeme na dráze vozovýpark?!“ odfrkl si zkušeně důstojník Jarda a ulehl opět ke kotvě, zařízení lodi, které jak, se později ukázalo, bylo při této plavbě naprosto nevyužité, nicméně muselo být stále hlídáno, kdyby náhodou.... A vida marina, přesně jak jsem říkal!“ ukázal na obzor Kmoňa a posádka se ihned hotovila k plnění povinnost. V obvyklém střehu byli naprosto všichni, světe div se i první důstojník. Napětí vrcholilo. Zakotvíme či ne? Nakonec se společné dílo podařilo a Emotion byl zakotven za dech beroucí součinnosti osmičlenné posádky. Honzovo nadšení poněkud kalil pohled na vedlejší repliku starobylé lodi, zhruba dvojnásobné velikosti s dvojčlennou posádkou, kterou tvořil stárnoucí seladon a jedna italská, pomalu odkvétající slunečnice. Loď jimi kormidlovaná přistála bez sebemenších problémů... Zakotvit větší loď je rozhodně jednodušší,“ ušklíbl se Kmoňa a udělil posádce volno. Vulkano se tyčilo nad Emotionem v celé své kráse, obloha se poněkud protrhala a posádku čekal prvovýstup na vrchol hory....
Výprava do jeskyně 'Grotta del cavallo' na Vulkánu v děravém člunu
Honza si mezitím ještě bleskově odskočil. „Italské mariny, jsou perfektně vybavené, to je o nich všeobecně známé“ zněly Honzovi v uších kapitánovi údaje, když marně loudil klíč od WC z číšnika. Nakonec se na něj štěstí usmálo a Honza se na záchodě bez prkýnka perfektně připravil na namáhavý výstup.
Jeden ze "zubů" u Liparského ostrovu
Sluníčko se prodralo oblohou přesně v okamžiku, kdy se posádka vydala na dlouhou a nebezpečnou výpravu „Tehdy jsme tam také šli a trvalo nám to asi tři hodiny,“ potil se při vzpomínce Jarda. Nic, opravdu nic ale nemohlo posádku odvrátit od úmyslu dobýt Vulkano prvovýstupem severní stěnou. Pemikam , sušené ryby, polní láhve a další potraviny byly uloženy do batohů a šlo se. Cestou se ještě dobře naladěné lodnice pomazlili s koťátkem a Honza si všiml, že na tvářích obsluhy mariny se objevil shovívavý úsměv. Úsměv , který jakoby naznačoval jaké nesmírné útrapy posádku čekají. Prvovýstup začal. Hned na úpatí hory čekal na posádky nemilé překvapení a to v podobě výběrčí. „Minule se tu nevybíralo!“ suše konstatovala Oli. „Jdu koupit lístky!“ nabídl se Honza. „Stojí deset euro!“ hlásil finanční ředitelce, doufaje, že cena odradí kapitána a prvního důstojníka od výstupu. „Kecáš, stojí tři eura!“ prověřila cenu lístků Zdena a Honzovi naděje, že vedení lodi nepůjde a nebude zdržovat svým vzdycháním, nadáváním na vše kolem a hlavně poučováním, kolonu ostatních ztepilých horolezců, zhasly jako v roce 1890 poslední známý výbuch Vulkana. Pomalu, ale jistě, asi dvacet minut stoupala kolona k vrcholu. „Co jste dělali, když jste tady tenkrát byli, že jste nahoru šli tři hodiny?“ nechápal avizovaný tříhodinový Honza na vrcholu Vulkana. Šli jsme jinou, mnohem náročnější cestou. Tato tady tehdy nebyla, když jsme zde před patnácti lety byli,“ odvětila nakvašeně Eva. „A nebyl tady ani tenhle heliport, ale síra, ta tady byla“ dodal Jarda, aby se zavděčil Evě. „Ale tehdy jí bylo víc!“ dodala Eva, „A víc smrděla,“ přisadil si Jarda. Poté následovalo vzájemné focení obdivování městečka Vulkano shora velehory a podobné radovánky, tolik ovšem vzdálené námořnickému životu, což se především nezamlouvalo Kmoňovi, protože na jeho vkus byl příliš vysoko nad mořskou hladinou. „Jdeme!“ pobídl posádku k cestě dolů. „Ano jdeme a půjdem se podívat na krámky do města!“ radovala se Zdena. „Já nemůžu, je pokažený hloubkoměr a já musím najít tu správnou kombinaci trojčísel, že Ivošku?“ zkoušel svoje štěstí Honza. „To bys stejně nepochopil, patlale jeden projektantskej,“ dodal Kmoňa a Honzovi se zdálo, že se sirnaté půda pod ním chvěje... Cestou dolů si pozorný Honze všiml, že Jarda a Kmoňa nejdou stejně bystrým krokem, jako zbytek posádky. V této chvíli však tomuto faktu nepřikládal velkou pozornost.
Pohled z vrcholu Vulkána
Večer padnul na Vulkano, posádka jen mírně posilněná pemikamem, se vydala na povinnou prohlídku města. Stánky, stánky a ještě jednou stánky. Sil ubývalo, ale Zdena byla úplně čerstvá, jakoby polita živou vodou. Samozvané vedení lodi nakonec maraton mezi vázami, tričkami a podobnými suvenýry vzdalo a počalo se vzdalovat k předem vyhlédnuté vinárně. Kulhající dvojici, nazývající se, jak již bylo několikrát řečeno, vedením lodi, Olinka vyprovodila: „Podívejte se na ně, na kosí bratry!“ Honza zděšeně vydechl, taková troufalost a od Olinky, adeptky na post druhého důstojníka... Nu což časy se mění, pomyslel si Honza, bývalý druhý důstojník a křepce vpadl do dalšího krámku. Noc se pomalu, ale nezadržitelně blížila, když znavená posádka pomýšlela na spánek. Kapitán zhodnotil den, pochválil všechny kromě Honzy. Bylo vypito několik galonů vína a jiných lihovin a šlo se spát, neboť zítra čekal vrchol pobytu na Vulkaně – koupel v sirnatém jezírku. „Kdo se nekoupal na Vulkánu v síře, ten jakoby nebyl,“ konstatovala Eva a s pohledem určeným na druhou polovinu posádky, aby vzápětí pronesla před odchodem do kajuty: „My jsme se již v tom jezírku koupali, když jsme tady byli na dovolené!!!“
Pohoda na Liparském ostrově
Honza ještě za ranního kuropění umyl podlahu lodi, zkontroloval veškeré přístroje, připravil Zdeně snídani a chystal se na koupel v jezírku. „Tak a jdeme,“ vybídl kapitán posádku k odchodu k sirnatému jezírku. „Já nejdu , budu hlídat loď,“ řekl Jarda a zaujal svoji nejoblíbenější polohu u kormidla. Střeženějšího místa na lodi opravdu nebylo...Zbytek posádky bystrým krokem kráčel vstříc sirnaté koupeli. Čím více se blížili k jezírku, tím více hostlo ovzduší. Podobný, laskavý čtenář promine ten výraz, smrad snad zeměkoule není schopna nikde jinde vyrobit než na Vulkáně. „Něco podobného jsem naposledy zažil ve skomírajícím JZD Těšetice, v jeho vepříně a to v minulém režimu,“ zavzpomínal Honza. „Cena za vstup do jezírka je dvě eura, vstup na vlastní nebezpečí a navíc pasy a fotografie celé postavy, ale musíme odevzdat kvůli pozdější identifikaci těl u pokladny,“ zjistila Zdena a posádka se po zaplacení chutě ponořila do jezírka. „Mám rozehřátího rorýsa jako hemenex,“ ulevil si nakvašeně Honza, aniž by ovšem tušil, že je obklopen českými turistkami. Některé se chichotali, některé se pohoršily, ale většina, tedy jedna, se nenápadně k Honzovi začaly přibližovat... Po totálním prosáknutí sírou se posádka osprchovala v místních sprchách, které se uváděli v činnost nejen pomocí jednoho eura, ale také rázným kopnutím, které názorně demonstroval Jarda, znalý tohoto způsobu opravy z mašiny a který se nakonec sirnatění také zúčastnil. Jezírko dodalo posádce blahodárnou sílu. Co na tom, že po návratu na palubě panoval nesnesitelný puch. „Už jsme byli v jezírku na Vulkáně, jsme dokonalí,“ pomyslel si Honza. A teď se půjdeme okoupat na černou pláž vyzvala smraďochy Eva. „My jdeme, tady se nedá vydržet,“ přihlásil se Honza se Zdenou dobrovolně k další výpravě.
Udajné léčivé jezirko se sirným bahnem
Honza se Zdenou kráčeli úzkou uličkou, zalitou sluncem a také zalitou vůní sirovodíku, směrem k černé pláži a Eva s Olinkou, se vzájemně upozorňovaly, kde všude tehdy před jedenácti lety byli se svými protějšky, pohříchu stále stejnými. „Tady se také prodávaly ručníky jako dnes! Smála se spokojeně Olga. „A tady, tady a tady a tady!!! podívej se Evo, podívej se Oli“ neutuchalo nadšení Olgy a Evy, nad místy jim tak známými. „A tady bydlel Francesko, a tady Guiseppe!“ ozvaly se za Honzovými zády roztoužené výkřiky. Honza se rychle otočil, ale spatřil kromě Olgy a Evy také několik neznámých žen, takže opravdu nemohl rozsoudit, zda ony roztoužené věty pronesly právě příslušnice námořních sil z Emotitonu. „Rozhodně ne!!, pomyslel si Honza . Konečně přišli všichni na černou pláž, bezesporu nekrásnější v celém středomoří. „Honzo, to asi nevíš a nebudeš mi to ani věřit a asi jsem ti to ještě neříkala, ale sem jsme také chodili,“ přitočila se k Honzovi Eva a ten rázem přemýšlel, zda by nebylo vhodnější na tomto ostrově vyznačil místa kde tehdy Eva a spolek železničářů v minulém století nebyli, než být neustále upozorňován na jimi již navštívená místa. Například celá skupina asi dvě hodiny hledala pekárnu, kde se „tenkrát, když jsme tady byli“ nakupoval chleba a pečivo. Pekárna nalezena nebyla, asi zkrachovala... „Ale tenkrát tady byla...“ povzdechla si Eva.
Vulkáno
Černá pláž dostála svému jménu. Voda ovšem byla příjemná. Tedy příjemná až do chvíle, kdy kapitán vytáhl svůj nový fotoaparát. „Je v HD rozlišení a vodotěsný, to hned tak někdo nemá a navíc se s ním dají fotit umělecké snímky a to i pod vodou,“ chlubil se Kmoňa a hodlal hned své tvrzení uvést v čin. Jenže, jak známo, těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapitána do vody ponořeného. A v tom byl právě ten problém. Kapitán, se nedokázal sám udržet pod vodou. „Honzo ty mě chyť za hlavu a drž mě pod vodou a já budu fotit podmořský svět a hlavně nohy holek!“ (námořnic, pozn. autora) rozkázal Kmoňa. „Uděláme Ivoškovi radost a napíšeme IVO svýma nohama,“ navrhla jako obvykle patolízalsky Olga. „To bude paráda,“ pomyslel si Honza, který se ovšem těšil, že podrží Ivošovi hladu pod vodou, poněkud déle než bylo domluveno. Neprávem ztracené místo ve vedení lodi nikdy nebylo tak blízko!!! Vzápětí bylo přistoupeno k akci. Honza pevně sevřel kapitána pod vodou, ale pak se v něm hnulo svědomí a také si vzpomenul, že ještě neviděl spinnaker a spoustu dalších věcí, bez jejichž poznámí by byl jeho život velmi ochuzen. Voda pod Honzovýma rukama vřela, mořské dno se vzdouvalo, Ivoš fotil a námořnice zaujímaly čím dál zaujímavější pozice. „Nafotil jsem naprosto vše!“ vynořil se Kmoňa a jemným trhnutím odhodil Honzu několik metrů za sebe do moře.
Opravdu černá pláž s jemným sopečným pískem
Po návratu na palubu následovala obvyklá námořní činnost – obdivování kapitánových výtvorů a činů a to v tomto pořadí:
1. umělecké snímky, které nafotil kapitán,
2. fotoaparát, který vlastnil kapitán
3. výběr mariny, kterou vybral, hádejte kdo? Kapitán!!
Tentokráte kapitán k potěše posádky nafotil pouze umělecké fotografie. Videokameru sebou na pláži neměl, takže posádka zůstala ušetřena uměleckého videozáznamu, který byl, a to je velmi zajímavé, pohříchu stejně němý jako kapitánovi již zmíněné umělecké fotografie....
Vulkano bylo tedy hrdinnou posádkou dobyto. Stínem dne zůstala zvětšující se bolest v noze prvního důstojníka a také v patě kapitána. Jenže jak praví zkušení námořníci, každá výprava sebou nese jisté útrapy a ty je třeba překonávat. „Hlavně by neměli tak žrát a chlastat!“ zaslechl letmo Honza, když usínal, velezrádnou větu. Kdo ji ovšem vyslovil, není jisté. Několik pomůcek, pro určení autora velezrádné věty: Nebyl to muž, nýbrž žena a tato žena nebyla manželkou ani jednoho z dvou postižených námořníků a byla blondýna.
Jan Andrés, Salina
Z Honzových zápisků:
Nejzajímavější ze sedmi obydlených Liparských neboli Eolských ostrovů. Eolos byl řecký bůh větrů, který podle bájí měl sídlo právě na ostrově Vulcano, proto z tohoto ostrova měli vždy lidé velkou hrůzu. Jako všechny Liparské ostrovy je vulkanického původu a lze na něm mimořádně dobře studovat sopečné jevy. Z tohoto důvodu se stal oblíbeným místem všech vulkanologů. Poslední výbuch trval od r. 1888 do r. 1890. Ostrov Vulcano leží pouhých 30 km od severního pobřeží Sicílie. Najdete na něm exotickou přírodu, vyhlášené bahenní sirné jezírko s léčivými účinky především při problémech s revmatismem, polovyhaslý, 391 m vysoký dýmající kráter, tajemné útvary v „Údolí příšer“ a vyhledávané pláže s černým pískem a nadprůměrně teplou radioaktivní vodou, odkud z hlubokých podmořských vřídel dokonce vystupuje pára. Ostrov Vulcano s pouhými 400 obyvateli je téměř nedotčený současností. Z ostrova je vynikající lodní spojení i na ostatní ostrovy, z nichž byste určitě neměli vynechat zejména návštěvu nejobydlenějšího ostrova Lipari s velice bohatou historií a noční výlet na stále činnou sopku Stromboli s pravidelnými sopečnými erupcemi.Trajekt: Z Milazza. Letiště: Catania.